Ochrana dlužníka při postoupení téže pohledávky více osobám

 

Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení pohledávky významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi (notifikační úkon); vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cesi platně či vůbec došlo, jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cesi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.

Takto dovolacím soudem interpretovaná úprava ve znění obč. zák. chránila dobrou víru dlužníka před postoupením pohledávky více osobám, a protože konstrukce § 1882 odst. 2 o. z. [„(1) Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. … (2) Postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníkovi účinné to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl nejdříve.“] je v tomto ohledu zacílena stejně, lze shora uvedené právní závěry dovolacího soudu zásadně aplikovat i na posuzovaný případ. Dlužník tedy nemusí mít o opakované cesi žádnou vědomost, avšak může se přesto zprostit svého závazku plněním či jiným vyrovnáním ve vztahu k tomu postupníkovi, o jehož postoupení se dozvěděl nejdříve. Nadále platí, že postupitel může svou pohledávku účinně převést pouze jednou. V případě, že tutéž pohledávku převedl vícekrát, stane se pravým věřitelem toliko osoba, které byla pohledávka postoupena jako osobě první. Pro osobu dlužníka není podstatné, zda byla pohledávka vůbec postoupena, zda je takové postoupení platné či zda došlo k postoupení téže pohledávky vícekrát (řešení uvedených otázek by bylo relevantní jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem).

Ustanovení § 1882 o. z. v obou odstavcích upravuje možnost dlužníka zprostit se své povinnosti, buďto ve vztahu k postupiteli ještě před notifikací či prokázáním další cese (odst. 1) nebo ve vztahu k jiné osobě v případě opakovaného postoupení téže pohledávky (odst. 2). Z hlediska systematického řazení obou odstavců do jednoho ustanovení a rovněž za pomoci logického výkladu je zřejmé, že možnost a způsoby zproštění se povinnosti (splněním dluhu anebo jiným vyrovnáním), explicitně vyjádřené pouze v odst. 1, jsou dlužníku zachovány i ve vztahu k jiné osobě (oznámenému či prokázanému postupníku, jímž může být i nepravý věřitel), a to za předpokladu, že dlužník plnil nebo se jinak vyrovnal vůči osobě, ve vztahu k níž mu bylo postoupení oznámeno či prokázáno nejdříve. Zákon proto nepožaduje, aby dlužník u opakované cese zjišťoval, kdo z „postupníků„ je pravým věřitelem.

Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá–li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve; rovněž v tomto případě vede ke zproštění závazku nejen jeho splnění, ale i jiný právně uznatelný způsob vyrovnání. Je-li tedy postoupení pohledávky nepravému věřiteli za podmínek § 1882 odst. 2 o. z. z pozice dlužníka účinné – a dlužník tak má možnost se závazku vůči nepravému věřiteli (účinně) zprostit – musí nutně být rovněž účinné s tím korespondující právní jednání nepravého věřitele (přijetí plnění, uzavření dohody o jiném vyrovnání), přičemž pravý věřitel je povinen tuto skutečnost na straně jedné respektovat, na straně druhé mu vzniká právo požadovat úhradu své pohledávky (v rozsahu vyrovnání dlužníka s nepravým věřitelem) z titulu bezdůvodného obohacení vůči věřiteli nepravému (§ 2991 a násl. o. z.).

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 20 Cdo 1271/2020, ze dne 14. 4. 2021)

 

 

Liberace leteckého dopravce z povinnosti nahradit škodu

 

SDEU při výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 („Nařízení“) používá pojem „zpoždění„ v souvislosti se dvěma různými instituty. Nárok na náhradu podle čl. 7 Nařízení vznikne cestujícímu, jehož let je na příletu do cílové destinace „významně zpožděn„, a to o více než tři hodiny. Povinnosti platit cestujícímu náhradu za takové významné zpoždění letu se dopravce může podle bodu 15 preambule Nařízení zprostit (mimo důvodů uvedených v bodě 14 preambule Nařízení) v případě, že rozhodnutí řízení letového provozu, které se vztahuje k jednotlivému letadlu v určitý den, vyvolá „velké zpoždění„, jímž je podle výkladu SDEU míněno zpoždění odletu o více než dvě hodiny. Uvedené dva pojmy a jejich význam pro posouzení práva cestujícího na náhradu nelze zaměňovat či směšovat.

Podle bodu 15 preambule Nařízení jde o mimořádnou událost tehdy, bylo-li vydáno rozhodnutí řízení letového provozu, které se vztahuje k jednotlivému letadlu, v jehož důsledku dojde k velkému zpoždění jednoho či více letů takového letadla. V daném případě rozhodnutí řízení letového provozu způsobilo zpoždění rotujícího letadla při letu AF 1082 z Paříže do Prahy a tím následně i téhož letadla při letu AF 1083 z Prahy do Paříže, avšak trvalo pouze 80 minut, tedy méně než dvě hodiny a nelze tak hovořit o velkém zpoždění, které by umožnilo hodnotit předmětné rozhodnutí řízení letového provozu jako mimořádnou okolnost ve smyslu bodu 15 preambule Nařízení. Odvolací soud správně uzavřel, že v projednávaném případě rozhodnutí řízení letového provozu nebylo mimořádnou okolností, která by žalovaného dle čl. 5 odst. 3 Nařízení liberovala z povinnosti nahradit žalobci škodu dle čl. 7 Nařízení za významné zpoždění jeho letu z Prahy do Montrealu v délce 21 hodin a 49 minut.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 2932/2020, ze dne 25. 3. 2021)