Přechod poplatkové povinnosti ve vykonávacím řízení

 

Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích [zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – „Je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo o určení, zda tu registrované partnerství) (dále jen „partnerství„) je či není.“]  se vztahuje i na výkon rozhodnutí.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 20 Cdo 2182/2021, ze dne 18. 8. 2021)

 

Z odůvodnění:

 

Podle § 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků. Ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) téhož zákona je poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně navrhovatel, není-li stanoveno jinak, přičemž podle § 2 odst. 3 je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhoví, zaplatí s ohledem na výsledek řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Při výpočtu soudního poplatku za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí se postupuje podle položky č. 21 sazebníku, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že není žádného rozumného důvodu, proč by se § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích neměl vztahovat na vykonávací řízení, když toto řízení podléhá poplatkové povinnosti a nejsou pro něj v zákoně o soudních poplatcích (ani v žádném jiném právním předpisu) stanoveny jakékoliv výjimky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že je třeba dát přednost teologickému výkladu tohoto ustanovení před výkladem gramatickým.

 

Jestliže je účelem právní úpravy soudních poplatků zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti, tak zcela jistě by se měl vztahovat § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích i na výkon rozhodnutí.

 

Co se týče výpočtu soudního poplatku Nejvyšší soud je stejného právního názoru jako soud odvolací, a to že je třeba postupovat v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, č. Cpjn 204/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2010 [„Soudní poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti se vybírá podle položky 16 písm. a) nebo b) sazebníku poplatků obsaženého v příloze k zákonu č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.“], přičemž není důvodu se od závěrů v něm vyslovených v nyní projednávané věci odchylovat.

 

 

Soudní poplatek ve věci zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti

 

Při výpočtu soudního poplatku ve věci výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti se užije položka č. 21 odst. 1 písm. a), b) nebo c) sazebníku, jenž je přílohou zákona o soudních poplatcích.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 20 Cdo 2182/2021, ze dne 18. 8. 2021)