Excindační žaloba povinného spravujícího majetek vlastním jménem na cizí účet

 

Povinný, který čelí exekučnímu titulu, jenž mu ukládá povinnost plnit z majetku, jež obhospodařuje vlastním jménem, ale nikoliv na svůj účet, nemůže uspět se žalobu o vyloučení tohoto majetku z exekuce (§ 267 o. s. ř.) [„Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.“] s odůvodněním, že tento majetek vzhledem ke své oddělenosti od ostatního majetku povinného nelze při realizaci exekučního titulu znějícího v neprospěch povinného exekučně postihnout. Povinný má i za takových okolností k dispozici výhradě návrh na zastavení exekuce.

Smyslem tzv. excindační žaloby podle ustanovení § 267 o. s. ř. je poskytnout osobě odlišné od oprávněného a povinného procesní nástroj k prosazení jejích práv k majetku, který má být nepřípustně exekuován. Tato třetí osoba totiž není účastníkem exekuce, a proto nemá k dispozici univerzální nástroj, kterak se bránit provedení exekuce, jímž je návrh na zastavení exekuce. Povinný však tímto nástrojem disponuje a tento nástroj je efektivní i v případě, že se povinný domnívá, že exekucí je postižen majetek, jenž vlastním jménem, ale nikoliv na vlastní účet, spravuje a ohledně něhož exekuce není přípustná podle zvláštního právního předpisu. Taková případná okolnost je totiž důvodem pro částečné zastavení exekuce ohledně nepřípustně postiženého majetku podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jestliže povinný disponuje univerzálním a účinným prostředkem, jak se domoci nepřípustnosti exekuce ve vztahu ke konkrétní majetkové hodnotě (návrhem na částečné zastavení exekuce), není důvod nad rámec gramatiky zákona (ustanovení § 267 o. s. ř.) dovozovat, že má mít k dispozici i excindační žalobu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 20 Cdo 3298/2020, ze dne 5. 1. 2021)

 

 

Zastavení exekuce v případě marného uplynutí lhůty pro vyjádření

 

Ustanovení § 55 odst. 3 ex. řádu [„Podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu.“] jednoznačně předpokládá, že exekutor návrhu povinného na zastavení exekuce vyhoví, uplynula-li oprávněnému marně lhůta pro vyjádření se k návrhu. Podává se v něm totiž, že jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Povinnost exekutora vyhovět návrhu povinného na zastavení exekuce se tedy za daných okolností opírá přímo o ustanovení § 55 odst. 3 větu druhou ex. řádu.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 20 Cdo 3347/2020, ze dne 12. 1. 2021)