Aktivní věcná legitimace k podání návrhu na vypořádání SJM

Poddlužnická žaloba ve smyslu § 315 odst. 1 o.s.ř. [„(1) Nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. …(2) Neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného orgánu pohledávku povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému, že ji uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím popřípadě vznikla.“] je důvodná, jen jestliže by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí; okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je nerozhodná.

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1128/2004, uvedl, že „při postižení pohledávky dle § 312 a násl. o. s. ř. musí jít o pohledávku na základě smlouvy či jiné právní skutečnosti vzniklou či existující v důsledku konkrétního právního vztahu alespoň co do svého základu, jestliže v jeho rámci budou v budoucnu teprve vznikat pohledávky dílčí.“ Oprávněný tak namísto povinného činí jednání potřebná k uplatnění práva (míněno pohledávky vyplývající ze závazku), které lze ztotožnit alespoň co do právního základu. V tomto případě se však o takovou pohledávku bezesporu nejedná; právní skutečnost, že mezi manžely došlo k rozvodu manželství, žádný právní základ pohledávky z titulu vypořádání SJM bez dalšího nekonstituuje. Oprávněný proto není aktivně věcně legitimován ve smyslu ustanovení § 312 odst. 2 poslední věty o. s. ř. k podání návrhu na vypořádání SJM podle ustanovení § 765 odst. 2 o. z. namísto povinného.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 388/2023, ze dne 3. 4. 2023)

Výpověď nájmu podle § 2287 o. z. v kontextu pandemie koronaviru

I. Výpovědní důvod dle ustanovení § 2287 o. z. [„Nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval.“] lze použít podle § 2311 o. z. [„Ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně.“] i při skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Toto ustanovení zavádí ve prospěch nájemce výhradu změny poměrů a umožňuje mu, aby nájem vypověděl, jsou-li splněny dvě podmínky – dojde ke změně okolností, z nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, a současně jde o natolik významnou změnu okolností, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecné zásady uplatňující se v závazkových vztazích, že smlouvy je třeba plnit, a to i za ztížených podmínek, je namístě toto ustanovení vykládat restriktivně a za takové okolnosti považovat pouze ty, které jsou podstatné a které nájemce nemohl v době uzavření smlouvy předvídat. Pro právní posouzení věci je proto relevantní především zjištění, zda a do jaké míry se změnily okolnosti, jež objektivně existovaly ke dni uzavření smlouvy, oproti okolnostem nastalým v době trvání smluvního vztahu. Určující přitom je, jak tyto změněné okolnosti vymezil nájemce ve své výpovědi z nájmu (§ 2310 odst. 1 o. z.) a jejich posouzení vzhledem ke stavu, který byl dán v době doručení výpovědi. Ustanovení § 2287 o. z. nesměřuje k ochraně podnikatelského rizika.

II. Mezi podstatné změny okolností zahrnuje komentářová literatura i epidemie. Epidemii koronaviru tak lze obecně hodnotit jako změnu okolností, ze kterých strany při uzavření smlouvy vycházely, neboť se jednalo o situaci, která byla nepředvídatelná, avšak nikoli bez dalšího. Bude vždy třeba zkoumat a zjistit, zda a jaký dopad měla epidemie koronaviru a zejména opatření proti jejímu šíření skutečně do konkrétního smluvního nájemního vztahu, a to v závislosti na tom, jak tyto změněné okolnosti vymezil nájemce ve své výpovědi z nájmu.

V projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 194 byl na území České republiky od 14.00 hodin tohoto dne vyhlášen nouzový stav na dobu 30 dnů, že usnesením vlády České republiky ze dne 14. 3. 2020 č. 211 o přijetí krizového opatření byl s účinností od tohoto dne od 6. 00 hodin do dne 24. 3. 2020 do 6.00 hodin zakázán (mimo jiné) maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách s výjimkou tam uvedených prodejen a že mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020 byl zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách prodloužen do 1. 4. 2020 do 6.00 hodin. Nájemkyně nájemní vztah vypověděla a výpověď doručila pronajímatelce dne 24. 3. 2020, přičemž výpovědní důvod specifikovala tak, že v situaci ohledně pandemie koronaviru, v důsledku které došlo k restriktivním opatřením vlády České republiky, byla jako nájemce povinna uzavřít všechny své provozovny, nemůže prakticky vykonávat svou podnikatelskou činnost, pro předmět nájmu nemá využití a nelze předpokládat, že by se v dohledné době situace změnila s ohledem na její nízké příjmy.

Nájemkyně tak ve své výpovědi vymezila jako významnou změnu okolností dočasné uzavření svým provozoven na základě restriktivních opatření vlády a nemožnost vykonávat podnikatelskou činnost, v důsledku čehož poklesly její příjmy a pro předmět nájmu nemá využití, proto po ní nelze rozumně požadovat, aby v plnění smlouvy pokračovala. Zatímco skutečnost, že došlo na přechodnou dobu k uzavření provozoven nájemkyně, byla v řízení prokázána, okolnost, že nemohla vykonávat podnikatelskou činnost, v řízení zjišťována nebyla, třebaže ji pronajímatelka od počátku řízení zpochybňovala a navrhla důkazy k prokázání opaku. Odvolací soud ji dovodil pouze na základě obecného konstatování o důsledcích uzavření provozoven nájemkyně stejně jako skutečnost o poklesu jejích příjmů a nemožnosti realizovat účel sjednaného pronájmu. Jestliže odvolací soud nezkoumal skutečné naplnění výpovědního důvodu ke dni podání výpovědi v závislosti na tom, jak jej nájemkyně vymezila ve své výpovědi z nájmu (jak je v řízení o neoprávněnost výpovědi z nájmu nutné), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 1323/2022, ze dne 12. 4. 2023)