Řízení o odepření uznání rozhodnutí podle nařízení Brusel I bis

 

Nařízení Brusel I bis zavedlo instituty odepření uznání a odepření výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, přičemž smyslem těchto řízení je zajistit ochranu práv na obhajobu dotčené strany, neboť v případě výkonu cizího rozhodnutí již nevyžaduje prohlášení vykonatelnosti. Jak vyplývá z čl. 47 odst. 2 nařízení, řízení o odepření uznání rozhodnutí se řídí vnitrostátní úpravou dožádaného členského státu.

Protože zmíněný druh řízení české vnitrostátní předpisy samostatně neupravují, je nezbytné přiměřeně aplikovat § 18 ZMPS, jenž se vztahuje na charakterem příbuzné řízení o uznání rozhodnutí a z něhož vyplývá, že soud rozhoduje rozsudkem a nemusí nařizovat jednání. Tato úprava koresponduje s čl. 48 nařízení, podle něhož soud rozhodne o odepření uznání či výkonu rozhodnutí neprodleně. S ohledem na uvedený požadavek má dovolací soud za to, že v řízení, které je oproti uznávání cizozemských rozhodnutí opačně polarizováno a lze tím spíše předpokládat jeho spornost, soud prvního stupně přihlédne (toliko) ke znění návrhu a k obsahu návrhem dotčeného rozhodnutí, popř. k dalším listinným důkazům, načež vyhodnotí, zda je dán některý z důvodů, pro který lze odepřít uznání cizího rozhodnutí, nebo zda je třeba návrh zamítnout. Jestliže je však proti rozsudku podáno odvolání, v němž se odvolatelé domáhají svého práva být slyšeni a navrhují provést důkazy, nelze již se zřetelem ke sporným momentům, o nichž se odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ve svém přezkumném řízení dozvěděl, rozhodnout bez nařízení jednání.

Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odepření uznání rozhodnutí se „nepočítá„ s tím, že by se provádělo dokazování či šetření mající povahu dokazování. Jestliže rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými (relevantními) důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 20 Cdo 705/2021, ze dne 15. 9. 2021)

 

 

Rozhodování Nejvyššího soudu podle § 11 odst. (3) o.s.ř.

 

Má-li Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o.s.ř. určit soud, který věc projedná a rozhodne, a to na základě rozhodnutí, jímž procesní soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu, pak takový soud určí, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda chybějí podmínky místní příslušnosti nebo zda je lze či nelze zjistit.

V této souvislosti nelze pominout, že § 11 odst. 3 o. s. ř. nepředpokládá vydání rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud určí soud místně příslušný, nýbrž toliko soud, „který věc projedná a rozhodne„, a to právě proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. je zákonem předpokládaným východiskem ze situace, kdy přestože je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) tuzemských soudů, podmínky pro určení místně příslušného soudu chybí nebo je z různých důvodů nelze zjistit. Z logiky věci pak ani v rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neurčuje soud místně příslušný ve smyslu kritérií stanovených v příslušných procesních ustanoveních, nýbrž právě při absenci těchto kritérií ustanoví soud, který bude ve věci dále postupovat a rozhodovat.

V případě tohoto procesního postupu je však nutno mít na zřeteli, že determinace soudu, u něhož má řízení proběhnout podle předem stanovených zákonných pravidel, je institucionálním vyjádřením práva účastníka na spravedlivý proces, specificky pak konkretizací zásady, že nikdo nemá být odňat svému zákonnému soudci. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.

Není-li tedy Nejvyššímu soudu ani v případě, kdy podmínky pro určení místní příslušnosti nechybějí a lze je zjistit, k dispozici jiný procesní postup než vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nesmí tím být obcházena pravidla zajišťující účastníkům, že v jejich případě bude rozhodovat zákonný soudce. Proto je třeba trvat na tom, že není–li některému účastníkovi řízení (zpravidla právě povinnému v exekučním řízení, ale srov. též obdobnou procesní situaci žalovaného, je-li spolu s návrhem žalobce podle § 11 odst. 3 o. s. ř. řízení zahajováno u Nejvyššího soudu) doručováno usnesení soudu, jímž vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a takový účastník proto neměl možnost uplatnit relevantní tvrzení týkající se místní příslušnosti soudu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, není usnesení Nejvyššího soudu vydané podle § 11odst. 3 o. s. ř. překážkou pro to, aby takový účastník za podmínek § 105 odst. 1 o. s. ř. mohl namítat, že je zde (na základě zákonných kritérií) místně příslušný soud, odlišný od toho, jenž byl Nejvyšším soudem určen k projednání a rozhodnutí věci samé.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Nd 210/2021, ze dne 5. 10. 2021)