Zástavní právo pro dluh vzniklý z důvodu případné neplatnosti smlouvy

 

Ustanovení § 1311 odst. 2 o. z. [„Zástavním právem lze zajistit i dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.“] upravuje tzv. globální zástavní právo, tj. zajištění souboru dluhů bez toho, aby bylo třeba jednotlivé dluhy konkretizovat. Zajištěny tak mohou být i dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu. Může jít přitom i o dluhy více než jednoho druhu nebo o různé dluhy vznikající z více právních důvodů.

Protože zástavní právo může být zřízeno k zajištění více dluhů vznikajících z různých právních důvodů, a protože předmětem zajištění mohou být i dluhy podmíněné, nebránila sjednání zajištění jak dluhů ze smlouvy o úvěru, tak dluhů z neplatnosti této smlouvy okolnost, že vznik dluhů z neplatnosti úvěrové smlouvy závisel na splnění podmínky, že bude zjištěna neplatnost smlouvy o úvěru. Byla-li úvěrová smlouva neplatná a byla-li tato neplatnost dlužníkem namítnuta, nevznikl dluh z této smlouvy, a tedy ani zástavní právo, které bylo zřízeno (též) k jeho zajištění. V takovém případě by však dlužníkovi vznikly (mohly by vzniknout) dluhy vyplývající z neplatnosti smlouvy o úvěru, a to především závazek k vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. o. z. Protože dluhy vzniklé z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy byly rovněž předmětem zajištění v zástavní smlouvě, nebránilo by nic vzniku zástavního práva k zajištění závazku dlužníka k vydání bezdůvodného obohacení.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1014/2021, ze dne 23. 11. 2021)

 

 

Okamžité zrušení pracovního poměru pro útok na majetek zaměstnavatele

 

Nejvyšší soud již v minulosti zaujal stanovisko, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.) nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Současně je třeba mít na zřeteli, že vzhledem k výjimečnosti opatření, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru, však lze se zaměstnancem, který porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, okamžitě zrušit pracovní poměr [namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce] jen tehdy, jestliže okolnosti případu navíc odůvodňují závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

V posuzovaném případě nelze souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že obava zaměstnavatelky o svůj majetek po dobu případné dvouměsíční výpovědní doby [kdyby zaměstnankyni namísto okamžitého zrušení dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce] „byla řešitelná v rámci opatření zaměstnavatele, jímž by došlo k úpravě dispozice žalobkyně s majetkem zaměstnavatele, nebo zvýšenou kontrolní činnosti nad žalobkyní“, a že „následek dopadající do poměrů žalobkyně při okamžitém zrušení pracovního poměru byl nesrovnatelně tíživější, než případná organizační opatření, jež by zaměstnavatel přijal po dobu běhu výpovědní lhůty k ochraně svého majetku či zájmu“. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce] je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, avšak nelze ji chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Vzhledem k uvedenému proto nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby po dobu výpovědní doby přijímal ve vztahu k zaměstnanci, který se dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, jakékoli opatření pro ochranu svého majetku a vynakládal tak úsilí, případně i finanční prostředky k tomu, aby po dobu výpovědní doby mohl bez obav o svůj majetek zaměstnávat zaměstnance, u něhož jinak byly splněny zákonné předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1777/2021, ze dne 25. 11. 2021)