Sjednání mzdy s přihlédnutím k případné práci přesčas

 

Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas lze sjednat v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě. Smlouva vedle dohody o mzdových podmínkách zaměstnance (v případě kolektivní smlouvy též vymezeného okruhu zaměstnanců nebo všech zaměstnanců zaměstnavatele) bude obsahovat ujednání o tom, že mzda se sjednává s přihlédnutím k případné práci přesčas, a to včetně rozsahu práce přesčas, k němuž bylo při sjednání mzdy přihlédnuto. Z dohody o mzdových podmínkách musí nepochybně sjednaná mzda vyplývat. Zřejmá musí být nejen celková výše mzdy, ale i výše jednotlivých složek mzdy, pokud je účastníci smlouvy sjednali. Má–li po přechodu na tento způsob odměňování práce přesčas zaměstnanci i nadále náležet mzda v původní výši (není vyloučeno, že se účastníci smlouvy shodnou na tom, že dosavadní sjednaná, stanovená nebo určená mzda zaměstnance vzhledem ke své výši případnou práci přesčas dostatečně zohledňuje, neboť zákoník práce tento postup nezakazuje), musí být tato skutečnost ve smlouvě vyjádřena, nestačí jen pouhá dohoda o tom, že mzda je sjednaná s přihlédnutím k případné práci přesčas. Na druhé straně zákonná úprava nevylučuje, aby smlouva, aniž by se její účastníci současně dohodli na mzdových podmínkách, obsahovala jen samostatné ujednání, podle kterého se mzda u zaměstnavatele sjednává s přihlédnutím k případné práci přesčas, které zaměstnavatele a zaměstnance zavazuje, aby při každém následujícím sjednání mzdy postupovali podle ustanovení § 114 odst. 3 zák. práce [„Dosažená mzda a příplatek ani náhradní volno podle odstavců 1 a 2 nepřísluší, je-li mzda sjednána (§ 113) již s přihlédnutím k případné práci přesčas. Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas je možné takto sjednat, je-li současně sjednán rozsah práce přesčas, k níž bylo při sjednání mzdy přihlédnuto. Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas je možné sjednat nejvýše v rozsahu 150 hodin práce přesčas za kalendářní rok a u vedoucích zaměstnanců (§ 11) v mezích celkového rozsahu práce přesčas (§ 93 odst. 4).“].

Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas lze však sjednat jen s účinky do budoucna; za dosud vykonanou práci přesčas zaměstnanci přísluší dosažená mzda a příplatek, popřípadě náhradní volno. Samostatně uzavřené ujednání, podle kterého se mzda u zaměstnavatele sjednává s přihlédnutím k případné práci přesčas, které není spojeno s dohodou o mzdových podmínkách zaměstnance, se uplatní až v případě mzdy sjednané po jeho uzavření, avšak na mzdě zaměstnance dříve sjednané ve smlouvě nebo zaměstnavatelem stanovené vnitřním předpisem anebo určené mzdovým výměrem nic nemění. Nebyla-li proto již dříve mzda zaměstnance sjednaná s přihlédnutím k případné práci přesčas, zaměstnanci v tomto případě přísluší za dobu práce přesčas i nadále mzda a příplatek, popřípadě náhradní volno, a to až do doby účinnosti nové smlouvy, ve které byla mzda zaměstnance s ohledem na přijatý závazek sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 1033/2019, ze dne 26. 2. 2021)

 

 

Bezdůvodné obohacení plněním na základě později zrušeného rozhodnutí

 

V případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Bezdůvodné obohacení v takovém případě ovšem vzniká pouze za předpokladu, že zrušené rozhodnutí neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům a ochuzený tak plnil na neexistující dluh.

Na závěru o pasivní legitimaci osoby, které bylo přiznáno právo na plnění později zrušeným rozhodnutím, k vydání bezdůvodného obohacení nezmění nic ani skutečnost, že plnění podle předmětného rozhodnutí bylo zaplaceno na výslovný pokyn oprávněného na účet třetí osoby.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 3487/2020, ze dne 18. 2. 2021)

 

Z odůvodnění:

 

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi v otázce bezdůvodného obohacení v případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí vychází ze závěru rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, podle něhož plnění na základě později zrušeného rozhodnutí, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, je plněním na neexistující dluh, a žalobci tak vzniká bezdůvodné obohacení okamžikem, kdy bylo rozhodnutí zrušeno. S dovolatelem lze tedy souhlasit potud, že plnění na základě později zrušeného rozhodnutí není plněním na základě právního důvodu, který odpadl, nýbrž je třeba, aby soudy v následném řízení o vydání bezdůvodného obohacení posoudily, zda žalobci svědčil hmotněprávní nárok na plnění poskytnuté na základě zrušeného rozhodnutí. Soudy v řešeném případě ovšem správně posuzovaly, zda žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) měl povinnost plnit žalované 2) podle hmotného práva. Na jejich správném postupu nemění nic ani to, že formálně vycházely z toho, že se jedná o skutkovou podstatu plnění na základě právního důvodu, který odpadl.

 

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že při vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě později zrušeného rozhodnutí je ochuzeným ten, komu byla rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným ten účastník, kterému bylo právo na plnění rozhodnutím přiznáno. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015. Ke shodnému závěru dospěla rovněž komentářová literatura: „V případě plnění na základě neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy, ale také jiného dodatečně odpadnuvšího právního důvodu (zejména zrušeného pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci), platí zásada, podle které závazek k vydání bezdůvodného obohacení vzniká mezi osobami, jež na dotčeném právním důvodu participovaly a měly si podle něj plnit (NS 23 Cdo 2021/2012, NS 28 Cdo 1035/2013, NS 28 Cdo 3303/2015). Bylo-li tedy plněno v souladu s neplatnou či zrušenou smlouvou, získává obohacení na úkor kontrahenta poskytujícího plnění druhá smluvní strana (obdobně bylo-li plněno na základě posléze zrušeného rozhodnutí je ochuzeným účastník, jemuž byla uložena povinnost plnit, a obohaceným účastník, kterému bylo právo na toto plnění přiznáno; NS 28 Cdo 1441/2015).“ Viz podrobněji Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník VI. Komentář. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2021, komentář k § 2991.

 

Z výše uvedených závěrů judikatury i literatury plyne, že v případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Bezdůvodné obohacení v takovém případě ovšem vzniká pouze za předpokladu, že zrušené rozhodnutí neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům a ochuzený tak plnil na neexistující dluh, což v řešené věci soudy správně posuzovaly a dospěly k závěru, že žalovaná 2) se bezdůvodně obohatila na úkor žalobce v přisouzené výši.