Režijní jízda zaměstnance drážní dopravy

 

I. Zaměstnavatel je i při určení doby a místa nástupu pracovní cesty, jejího ukončení a její délky podle ustanovení § 153 odst. 1 zák. práce povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance, a to i v případě, že vysílání na pracovní cesty představuje podstatný znak výkonu sjednaného druhu práce. Samotný pojem „přihlížet“ neznamená podle doslovného výkladu povinnost respektovat jakékoli zájmy zaměstnance. Zaměstnavatel je však vždy povinen určit podmínky pracovní cesty takovým způsobem, aby zaměstnanec, který dbá zaměstnavatelem předem určených pokynů, v průběhu pracovní cesty dodržoval právní předpisy (aby nebyl „nucen„ právní předpisy v průběhu pracovní cesty porušovat) a aby zaměstnavatel mohl dostát všem svým zákonným povinnostem.

II. Režijní jízda (jako doba potřebná pro přemístění zaměstnance ze sjednaného místa výkonu práce do jiného místa výkonu práce před jeho začátkem nebo doba potřebná pro přemístění z místa výkonu práce do jiného místa výkonu práce v jeho průběhu nebo doba potřebná k přemístění z místa výkonu práce do sjednaného místa výkonu práce po skončení pracovního výkonu) se započítává do pracovní doby zaměstnance drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce a je součástí jeho pracovní směny jako části týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat.

Zaměstnavatel nemůže určit takové podmínky pracovní cesty, které vylučují, aby režijní jízda byla započítána do pracovní doby zaměstnance drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce (strojvůdce), a stala se tak součástí jeho směny jako části týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat, a aby zaměstnanci za tuto část směny vznikl nárok na mzdu nebo plat; doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště režijní jízdou, tedy jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do směny, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. Takový postup zaměstnavatele – který obchází zvláštní právní úpravu obsaženou v nařízení vlády č. 586/2006 Sb. – je nepřípustný, neboť je v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnance.

To však zaměstnavatelka v posuzovaném případě – svým postupem spočívajícím v určování místa nástupu pracovní cesty až v místě skutečného výkonu práce (nástupu na lokomotivu) a jejího ukončení v místě ukončení tohoto pracovního výkonu – nerespektovala. Za situace, kdy účastníky sjednané místo výkonu práce nemá jakoukoli souvislost s vykonávanou prací a bylo za ně určeno jen proto, že se jedná o místo bydliště zaměstnankyně, nelze pochybovat o tom, že nejen oprávněným zájmům zaměstnankyně, ale také sledovanému účelu pracovní cesty odpovídá, aby místo nástupu a ukončení pracovní cesty bylo určeno v místě sjednaného místa výkonu práce, kde zaměstnankyně zahajovala (ukončovala) přepravu do (z) místa výkonu práce hromadným dopravním prostředkem (např. vlakové nebo autobusové nádraží, popř. vlaková nebo autobusová zastávka).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 1117/2020, ze dne 21. 9. 2021)

 

 

Výklad § 8 odst. (3) OdpŠk ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti

 

I. Povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má (také) stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje vůči exekutorovi či nikoliv. Odpovědnost státu a odpovědnost exekutora stojí vedle sebe. V předmětné věci se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 810 624,20 Kč s příslušenstvím proti státu (České republice – Ministerstvu spravedlnosti). Úvaha odvolacího soudu o použitelnosti § 32 odst. 1 exekučního řádu je tedy v daných poměrech zavádějící, neboť dané ustanovení by mohlo být použito jen v případě, pokud by žaloba směřovala proti exekutorovi samotnému.

II. Nepřezkoumatelná je zde úvaha odvolacího soudu o tom, že se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu a zároveň vydal nezákonné rozhodnutí. Jeden skutek nemůže být právně kvalifikován jako tyto dvě skutkové podstaty současně. Právní posouzení nároku poškozeného je tedy nesprávné, jestliže si odvolací soud neujasnil, jak právně jednání exekutora posoudit.

Tato nesprávnost pak vyniká zvláště ve světle toho, že odvolací soud aplikoval § 8 odst. 3 OdpŠk, který se týká výlučně odpovědnosti státu z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu.

Z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že nepodání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí může být posuzováno pouze jako nesplnění podmínky dle § 8 odst. 3 OdpŠk [zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zní: „Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.“] a nikoliv jako přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. Uzavřel-li odvolací soud, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, měl se zabývat tím, zda měl poškozený k dispozici prostředky vyjmenované v § 8 odst. 3 OdpŠk, kterými se proti němu mohl bránit, zda šlo o prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí a pokud je poškozený nevyužil, zda se tak stalo z důvodů zvláštního zřetele hodných. K tvrzení takových důvodů měl být poškozený jako žalobce vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Cdo 494/2021, ze dne 6. 9. 2021)