21 Cdo 1215/2021 – k věrohodnosti výpovědi zaměstnance zástupce účastníka řízení / 23 Cdo 2552/2022 – k určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský.

K věrohodnosti výpovědi zaměstnance zástupce účastníka řízení

 

Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení § 132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, tudíž neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině.


Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.

 

Ø    Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby.

 

Ø    Obdobný závěr je pak nutné přijmout i pro situaci, kdy jako svědek vypovídá zaměstnanec zástupce účastníka řízení,

 

neboť

 

ani zde není důvod, aby (pouze) na základě kritéria pracovněprávního vztahu mezi svědkem a zástupcem účastníka řízení byla pravdivost (věrohodnost) výpovědi svědka zpochybňována. Stanoví-li zákon, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, není možné důkaz výpovědí svědka, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek a ani snižovat jeho „váhu“ jen proto, že svědek je zaměstnancem zástupce jednoho z účastníků řízení. Hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny (jistěže s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).


(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1215/2021, ze dne 22. 11. 2022)

 

 

K určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský

 

I. Pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský, je podle zákona o rozhodčím řízení rozhodné místo jeho vydání, které je nutné ztotožnit s místem řízení podle § 17 zákona o rozhodčím řízení. Tudíž i v případě rozhodčí doložky uzavřené mezi tuzemskými subjekty, které si zvolí místo řízení v zahraničí, bude nález vydaný v případném rozhodčím řízení zahraničním rozhodčím nálezem.


II. Samotná skutečnost, že by byl v případě neexistence rozhodčí doložky předmětný spor posouzen tuzemským soudem meritorně jinak, nepředstavuje v posuzované věci překážku uznání rozhodčího nálezu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem. Podle ustálené rozhodovací praxe je totiž rozpor s veřejným pořádkem shledáván tehdy, jestliže by přiznání účinku vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat. Muselo by tedy jít o mimořádné a závažné porušení kogentních norem českého právního řádu, k čemuž v případě předmětného rozhodčího nálezu nedošlo.


(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 2552/2022, ze dne 29. 9. 2022)