Nadbytečnost zaměstnance s dřívějším neplatným rozvázáním pracovního poměru

Podmínky rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, jak jsou vyloženy v ustálené soudní judikatuře, se nepochybně vztahují i na zaměstnance, se kterým byl již dříve neplatně rozvázán pracovní poměr.

V projednávané věci zaměstnavatelka přijala dne 28.05.2020 „za účelem zvýšení efektivnosti práce a optimalizace mzdových nákladů“ rozhodnutí o organizační změně, která spočívala ve snížení stavu zaměstnanců v rámci obchodního oddělení žalované v Praze, v němž byl žalobce nadále (po určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) zařazen, na 3 zaměstnance, a přebývající pracovní místa byla zrušena. Vzhledem k tomuto rozhodnutí zaměstnavatelky o organizační změně se žalobce mohl stát pro zaměstnavatelku nadbytečným, přestože na jeho místo po okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 20.11.2012 (později určeném neplatným) byl přijat zaměstnanec K. U. Tato okolnost nevylučuje příčinnou souvislost mezi nadbytečností žalobce a později přijatými organizačními změnami. Jestliže byli na obchodním oddělení zaměstnavatelky v Praze po skončení sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce (kromě vedoucího oddělení H. G., který „na konci června 2020 odešel do důchodu“) 4 zaměstnanci (včetně žalobce), z toho K. U. na pozici produktový manažer shodné podle zjištění soudů s pozicí obchodního zástupce zastávanou žalobcem, pak rozhodnutí zaměstnavatelky o snížení počtu zaměstnanců obchodního oddělení na 3 je rozhodnutím o snížení stavu zaměstnanců ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Byl–li jako nadbytečný vybrán žalobce (práce více než 3 obchodních zástupců či manažerů nebyla pro žalovanou v dalším období potřebná), pak je namístě závěr, že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatou organizační změnou, tj. že se žalobce stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatelky) nadbytečným. Okolnost, že žalobce fakticky od listopadu 2012 nevykonával u zaměstnavatelky práci obchodního zástupce a že tuto práci místo něho vykonával K. U. přijatý po okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce, není podstatná. Rozhodující zde je, že zaměstnavatelka byla po skončení sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (i po skončení sporu o neplatnost výpovědi dané žalobci dne 27.06.2014) povinna zase žalobci tuto práci přidělovat [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], přestože jeho práce nebyla pro zaměstnavatelku v dalším období potřebná.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že příčinou nadbytečnosti žalobce nebyla realizace organizačního opatření zaměstnavatelky ze dne 28.05.2020 a že proto nebyl splněn základní předpoklad výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce spočívající v příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, není správný.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1701/2022, ze dne 30. 8. 2022)

Notifikační povinnost postupitele dle nového občanského zákoníku

Jakkoliv ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. neobsahuje explicitně příkaz postupiteli oznámit postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu, notifikační povinnost postupitele vychází především z významu citovaného ustanovení, a tím je ochrana dlužníka, jehož souhlas k postoupení pohledávky není vyžadován.

Ve vztahu k ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. bylo dovozováno, že dlužník do oznámení postoupení pohledávky není povinen plnit postupníkovi (může se zprostit závazku plněním postupiteli), a postupník není oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníku v této době požadovat, ani vymáhat soudní cestou (srov. např. NS sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, NS sp. zn. 23 Cdo 333/2012). Znění ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. nedoznalo zásadnějších změn přijetím nového právního předpisu (konkrétně shora citované ustanovení § 1882 o. z.), zejména jeho význam zůstal nedotčen, dovolací soud proto neshledal důvod, proč by výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu neměla být aplikovatelná i nadále za účinnosti stávající právní úpravy.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 1911/2022, ze dne 14. 9. 2022)