Diskriminace zaměstnance z důvodu zdravotního postižení

 

O diskriminaci zaměstnance z důvodu zdravotního postižení spočívající v „opomenutí„ zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, se jedná tehdy, je–li (musí–li být) zaměstnavateli s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že zaměstnanec má takové zdravotní postižení (omezení vyplývající především z fyzických, duševních nebo psychických postižení), které v interakci s různými překážkami brání (může bránit) plnému a účinnému zapojení dotčeného zaměstnance do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak zaměstnavatel přesto nepřijme žádné z přiměřených opatření umožňujících osobě se zdravotním postižením přístup k zaměstnání, výkon pracovní činnosti nebo funkční nebo jiný postup v zaměstnání, která by za daných okolností připadala v úvahu a která nepředstavují pro zaměstnavatele nepřiměřené zatížení.

Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že žalovaný by se vůči žalobci mohl dopustit diskriminace spočívající v opomenutí přijmout přiměřená opatření ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona jen tehdy, bylo-li (muselo-li být) žalovanému s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že žalobce má takové zdravotní postižení (omezení), které má (může mít) vliv na jím vykonávanou pracovní činnost a které brání (může bránit) jeho plnému a účinnému zapojení do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak žalovaný přesto nepřijal žádné z přiměřených patření, jež by za daných okolností připadala v úvahu a jež nepředstavují pro žalovaného nepřiměřené zatížení. Jestliže však žalovanému s ohledem na všechny okolnosti případu nebylo (a ani nemuselo být) zřejmé, že žalobce takovým zdravotním postižením (omezením) trpí, nemohl se dopustit opomenutí přijmout přiměřená opatření, neboť za takové situace by po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby jakákoli přiměřená opatření (ze své iniciativy) činil.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 1844/2020, ze dne 8. 12. 2020)

 

 

Převoditelnost pozemku situovaného v chráněném ložiskovém území

 

Poskytnutí zemědělského pozemku jako náhradního oprávněné osobě (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), nebrání okolnost, že jde o pozemek situovaný v chráněném ložiskovém území. Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to jak jde-li o jeho relevantní ustanovení § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani jeho ustanovením § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně, umístění pozemku v chráněném ložiskovém nebrání bez dalšího jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 28 Cdo 2910/2020, ze dne 8. 12. 2020)