K významu stanovení data „zjištění nemoci z povolání„ v posudku

 

Pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) [popř. písm. d)] zák. práce je určující objektivní zjištění, že zaměstnanec nebyl ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru schopen z příčiny dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti [z důvodu obecného onemocnění (pro výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce) nebo z důvodu následků pracovního úrazu či nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí (pro výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce)] výkonu práce podle pracovní smlouvy, a to bez ohledu na závěry lékařského posudku, který byl k doložení existence výpovědního důvodu zaměstnavatelem použit, anebo (dokonce) bez ohledu na závěry rozhodnutí, vydaného v přezkumném řízení podle ustanovení § 46 ZoSZS nebo ustanovení § 47 ZoSZS.

Byť z ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky č. 104/2012 Sb. vyplývá, že (obligatorní) náležitostí lékařského posudku o uznání nemoci z povolání je i datum zjištění nemoci, kterým je den vyšetření, při kterém bylo poprvé prokázáno onemocnění uznané později za nemoc z povolání, není jeho uvedení pro závěr o (ne)existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce v době předcházející tomuto datu určující. Toto ustanovení vyhlášky stanoví jen jednu z více obsahových náležitostí lékařského posudku, jejíž uvedení neznamená, že by se soud nemohl zabývat tím, zda zaměstnanec nemocí z povolání trpěl i v době před takto formálně uvedeným datem jejího zjištění.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 2964/2021, ze dne 25. 5. 2022)

 

 

Reálné dělení nemovitosti v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

 

Při reálném dělení nemovité věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zásadně platí, že soud musí zkoumat funkčnost rozdělených samostatných věcí.

Odvolací soud ve své úvaze v posuzované věci nedocenil nutnost zkoumat funkčnost rozdělených samostatných věcí. Jestliže odvolací soud nepřistoupil ke zřízení služebnosti poskytování vody z vrtu na pozemku žalovaného, měl se o to spíše zabývat otázkou, jakým způsobem bude zabezpečen přívod vody do staveb žalobce na rozděleném pozemku.

Zajištění dodávky vody patří k základním požadavkům na funkčnost nemovitosti, ať již slouží k bytovým, rekreačním, zemědělským či jiným účelům a lze je považovat za jednu z velmi významných okolností při úvaze o rozdělení věci či věcí v podílovém spoluvlastnictví. Okolnost, zda je toto zajištění beze zbytku v souladu s příslušnými veřejnoprávními předpisy či případně nikoliv, na tomto východisku nic nemění, jestliže zdroje vody, vodovodní či kanalizační přípojky dosud existují, svou funkci fakticky plní a příslušné veřejnoprávní orgány žádné kroky ve vztahu k těmto zdrojům či přípojkám nečiní.

Uvažoval-li odvolací soud tak, že nelze zřídit pro „nelegálnost„ přípojky služebnost, jež by zajistila zásobování vodou a odvod odpadních vod, nezbavovala by ho taková úvaha nutnosti posoudit, aby v zásadě nedocházelo k dělení pozemku tak, aby jednotlivé nemovitosti nacházející se na dělených částech neměly zajištěný přístup k vodě, resp. zásobování vodou.

To platí v daném případě tím spíše, jestliže byl pozemek, na němž se nachází vrt, ze kterého jsou zásobovány vodou i stavby žalobce, přikázán žalovanému v situaci, v níž jsou vztahy mezi účastníky krajně napjaté. Z rozhodnutí odvolacího soudu ostatně není ani nijak patrné, jakým způsobem posoudil povahu vrtu na pozemku přikázaném žalovanému; zda považoval tento vrt za součást pozemku, případně zda měl povahu samostatné věci s vysvětlením jejího právního režimu, jestliže se nacházel na pozemku v podílovém spoluvlastnictví.

V opačném případě totiž může žalobce zůstat bez přívodu vody, v důsledku čehož by nově vzniklou nemovitost nebylo možno řádně užívat. Pokud tato otázka v řízení nebyla řešena, je úvaha nalézacích soudů neúplná.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1016/2021, ze dne 27. 4. 2022)