Okamžik, ke kterému se posuzuje nadbytečnost zaměstnance

 

Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl–li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Má-li být takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn.

Je tedy nutné rozlišovat mezi okamžikem přijetí rozhodnutí o organizační změně, okamžikem, k němuž nastává účinnost přijaté organizační změny, a okamžikem, kdy je dosaženo cíle, k němuž organizační změna směřuje.

Zajišťování úkolů zaměstnavatele externími subjekty (dodavateli) na základě samostatných smluv je až dosažením onoho cíle, jenž zaměstnavatel rozhodnutím o organizační změně v posuzovaném případě sledoval. Rozhodným pro posouzení nadbytečnosti zaměstnance je však den účinnosti organizační změny, v posuzovaném případě tedy den, k němuž se podle rozhodnutí zaměstnavatele změnila jeho organizační struktura. Skutečnost, zda a kdy zaměstnavatel oslovil externí dodavatele, kdy s nimi uzavřel smlouvy a kdy tito začali poskytovat zaměstnavateli své služby, je z tohoto pohledu nevýznamná. Význam by mohla mít při úvaze, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, a zda zaměstnavatel nesledoval jiné než uvedené cíle a ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 3680/2020, ze dne 16. 6. 2021)

 

 

K platnosti smlouvy o důchodu z hlediska sjednání doby trvání práva

 

I. Obecně platí, že smlouva je sjednána na dobu neurčitou, není-li předem stanovena doba, po kterou trvá její účinnost. Výplata důchodu (renty) je pojmově spjata s právem na doživotní plnění oprávněné fyzické osobě, popř. s takovým vymezením doby plnění, které se vyznačuje časovou neurčitostí (je omezena skutečností, o které se neví, zda a kdy nastane). Jak žádá definice smlouvy o důchodu dle obč. zák., má být doba, po kterou má věřitel právo na výplatu důchodu, stanovena neurčitě.

Tomu vyhovuje ujednání, podle něhož bude důchod vyplácen do smrti věřitele, tedy doživotně, ale i takové ujednání, které se vyznačuje neurčitostí například po dobu studia, po dobu invalidity, po dobu setrvání ve stavu svobodném atd. Naopak tedy nevyhovuje tomuto požadavku, je-li ve smlouvě uvedena doba trvání práva na výplatu důchodu výlučně přesně stanovenou dobou, například po dobu deseti let. Rovněž musí být uveden i počátek výplaty důchodu. Tento okamžik může být stanoven jak přesným datem (uvedení data, dovršení určitého věku apod.), tak může být ovšem vázán na určitou, třeba i nejistou, skutečnost (přijetí na školu a zahájení studia, promoce, smrt určité osoby atd.).

Sjednání doby trvání práva na vyplácení důchodu v projednávané věci [„období, po které bude syn v péči oprávněné, a to po dobu, po kterou syn nebude schopen sám se živit z důvodu přípravy na budoucí povolání …, případně objektivní nemožnosti soustavně se připravovat na budoucí povolání, nejdéle však do měsíce, ve kterém nabude 26 let„], nelze – i přes dovětek o dosažení určitého věku osoby – považovat za vymezení časově určité způsobující neplatnost smlouvy o důchodu podle § 39 obč. zák.

II. Povinný se zde zavázal k peněžitému plnění jen tehdy, bude-li o syna účastníků výlučně pečovat oprávněná. Takové ujednání není podmínkou, na jejímž splnění závisí účinnost právního úkonu ve smyslu § 36 obč. zák., ale podmínkou, kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku, tedy subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti. Požaduje-li oprávněná plnění za období, kdy syn nebyl v její výlučné péči, nemá na výplatu důchodu nárok, a to nikoliv proto, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy nebo že ujednání smlouvy jsou od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, resp. neexistence práva z platně uzavřené smlouvy pro nenaplnění sjednaného předpokladu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 33 Cdo 3027/2020, ze dne 17. 6. 2021)