Dohoda o způsobu realizace zástavního práva

Tzv. exekuční tituly jsou charakteristické tím, že jde buď o rozhodnutí, jež jsou vydána orgány státu (veřejné moci) v řízeních, v nichž je dána rozhodovací pravomoc těchto orgánů, anebo listiny (vydané, či vyhotovené i soukromými subjekty), jimž za určitých podmínek zákon vykonatelnost přiznává.

Tomuto požadavku však nevyhovuje zástavní smlouva (jako soukromoprávní akt), byť je jejím obsahem závazek zástavce (zástavního dlužníka) strpět výkon zástavního práva zástavním věřitelem „prodejem předmětu zástavy při výkonu rozhodnutí“.

Ustanovení § 1359 odst. 1 o. z. sice dává možnost zástavnímu věřiteli a zástavci (zástavnímu dlužníku) dohodnout si způsob zpeněžení zástavy, avšak pakliže zároveň toto ustanovení nestanoví, že taková dohoda je zároveň i exekučním titulem, nebo že přímo umožňuje vést exekuci na nemovitou zástavu, nelze tuto dohodu považovat za exekuční titul (§ 274 odst. 1 o. s. ř., § 40 odst. 1 exekučního řádu).

Z uvedeného vyplývá, že dohoda zástavního věřitele se zástavním dlužníkem o způsobu realizace zástavního práva, jejímž obsahem je závazek zástavního dlužníka strpět výkon zástavního práva „prodejem zástavy při výkonu rozhodnutí“, byť je tato dohoda součástí notářského zápisu obsahujícího svolení obligačního dlužníka (osoby odlišné od zástavního dlužníka) k jeho přímé vykonatelnosti, není exekučním titulem.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 3882/2023, ze dne 27. 6. 2024)

Hlediska pro výběr správce pozůstalosti jmenovaného soudem

Soud může jmenovat správcem pozůstalosti jak člověka (fyzickou osobu), tak i osobu právnickou. O požadavcích na osobu, která je způsobilá ke jmenování správcem pozůstalosti soudem, zákon výslovně stanoví (srov. § 158 odst.1 větu první z. ř. s.) pouze to, že musí se svým jmenováním souhlasit. Z obecných požadavků na správu cizího majetku vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele.

Z uvedeného vyplývá, že při jmenování správce pozůstalosti soud přihlíží zejména k tomu, zda uvažovaná fyzická osoba (člověk) je zejména vzhledem ke svému vzdělání, odborným znalostem, zkušenostem a zdravotnímu stavu způsobilá vykonávat působnost správce pozůstalosti a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře, a zda její zájmy nejsou v rozporu se zájmem na zachování majetku patřícího do pozůstalosti pro dědice, popřípadě pro věřitele zůstavitele. Z uvedeného současně je zřejmé, že není vůbec významné, zda uvažované osobě svědčí právní titul pro dědění a jaká je jeho – ve srovnání s tituly jiných dědiců – „právní síla„; smyslem jmenování správce pozůstalosti v žádném případně není (nemůže být), aby jím byl určován způsob užívání pozůstalosti mezi dědice v době do skončení pozůstalosti. Okolnost, zda uvažované osobě svědčí dědický titul po zůstaviteli, tedy není (a nemůže být) významnou pro závěr, zda je způsobilá pro jmenování správcem pozůstalosti.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 3295/2023, ze dne 20. 6. 2024)