Vypořádání investice jednoho z manželů do družstevního bytu
Investici výlučného majetku jednoho z manželů do družstevního bytu (provedenou v době kdy manželé byli společnými členy bytového družstva) za situace, kdy před rozvodem manželství došlo k převodu bytu z vlastnictví bytového družstva do společného jmění manželů, nelze v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádat jako vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z., protože nesměřovala vůči majetku náležejícímu do společného jmění účastníků, nýbrž do majetku třetí osoby (družstva)
Takové vynaložení finančních prostředků jednoho z manželů vedoucí byť k nepřímému zhodnocení majetku náležejícího do společného jmění manželů je však v rámci soudního vypořádání zaniklého společného jmění možné zohlednit při úvahách o disparitě podílů.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 22 Cdo 1794/2020, ze dne 10. 3. 2021)
Z odůvodnění kasačního rozsudku:
Z uvedeného se podává, že předpokladem existence vnosu jednoho z manželů je obohacení společného majetku manželů. Jinými slovy, investice výlučných prostředků jednoho z manželů musí směřovat vůči věci, která již součástí společného jmění je, nebo která se (v přímé souvislosti s investicí) součástí společného jmění stává. Investice výlučného majetku jednoho z manželů do majetku třetí osoby proto vnosem ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. není a nelze ji ani v rámci řízení o vypořádání společného jmění jako vnos vypořádat. V řízení o vypořádání společného jmění manželů se vypořádává jen majetek, hodnoty a závazky tvořící společné jmění manželů, případně investice z výlučného majetku do společné věci a investice ze společného jmění do výlučného majetku některého z manželů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015).
V nyní projednávané věci vyšly nalézací soudy při posouzení otázky předmětného vnosu ze závěru, že v době provedení rekonstrukce byl byt ve vlastnictví bytového družstva. Tento závěr nebyl v rámci dovolacího řízení (a ostatně ani v rámci řízení před nalézacími soudy) zpochybněn. Investice z výlučného majetku žalovaného proto nesměřovala vůči majetku náležejícímu do společného jmění účastníků, nýbrž do majetku třetí osoby (družstva). S ohledem na výše uvedené je proto správný závěr odvolacího soudu, že tuto investici za vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. považovat nelze. Je sice pravdou, že investicí mohlo dojít ke zhodnocení členského podílu (bývalých) manželů – tj. mohlo dojít ke zvýšení jeho obvyklé hodnoty (která je pro jeho vypořádání určující – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000), nicméně družstevní podíl předmětem vypořádání v projednávané věci není. Převodem družstevního bytu do společného majetku účastníků v roce 2014 došlo k transformaci majetkové hodnoty (členského podílu) na majetkovou hodnotu jinou (vlastnictví bytu), vůči které však investice žalovaného přímo nesměřovala. Potud jsou proto úvahy nalézacích soudů správné.
Otázkou však zůstává, zda skutečnost, že jeden z manželů vynaložil za trvání manželství ze svého výlučného majetku finanční prostředky, které vedly k pozdějšímu (nepřímému) zhodnocení majetku nacházejícího se v době rozvodu manželství ve společném jmění, lze v rámci řízení o vypořádání společného jmění zohlednit jiným způsobem.
Rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný; odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) může být založen dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod C 12690 v Souboru)].
Odklon soudu od principu rovnosti podílů (disparita podílů) je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Těmi mohou být jak negativní okolnosti v manželství, tak princip zásluhovosti, jakož i případně další okolnosti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Z uvedeného vyplývá, že vynaložení finančních prostředků jednoho z manželů vedoucí byť k nepřímému zhodnocení majetku náležejícího do společného jmění manželů, je v rámci soudního vypořádání zaniklého společného jmění možné zohlednit při úvahách o disparitě podílů, neboť určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu při zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Pro úplnost je nutné dodat, že disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů nebo jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)].
V novější judikatuře se k těmto závěrům souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), jež obstálo i z hlediska ústavněprávního přezkumu [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V R 63/2019 nebo v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, publikovaném pod č. 103/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání společného jmění manželů rozhodnout o tzv. disparitě (nerovnosti) podílů. Uvedl, že tomuto závěru jednoznačně nasvědčují kritéria uvedená v § 742 odst. 1 o. z., k nimž je soud povinen při vypořádání přihlédnout. Poznamenal, že disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, dále vyložil, že judikatura vztahující se k disparitě podílů v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je s ohledem na obdobný účel i obdobnou právní úpravu obecně v zásadě použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V poměrech souzené věci žalovaný v rámci řízení uplatnil právo na náhradu vnosu spočívajícího ve vynaložení jeho výlučných prostředků na rekonstrukci družstevního bytu, které (byť zprostředkovaně) vedlo ke zhodnocení společného jmění. Tuto skutečnost nelze – s ohledem na výše uvedené – posoudit jako vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z.; nelze ji však nechat zcela bez povšimnutí, neboť by mohla být důvodem pro disparitu podílů na základě rozhodnutí soudu. Otázkou disparity se však odvolací soud nezabýval, jeho právní posouzení věci je proto neúplné a tudíž nesprávné.
K „zastropování„ odměn za hotelové pokoje podle § 23 autorského zákona
Uživatel je povinen uhradit kolektivnímu správci odměnu za provozování rozhlasového či televizního vysílání v hotelových pokojích podle § 23 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017 [„Provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.“], v plné výši, nepřevyšující však „zákonný strop“ tam stanovený. Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný strop„, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která dosáhla „zákonného stropu„. Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele. „Zákonný strop“ uvedený v rozhodném znění § 23 autorského zákona se vztahuje na všechny kolektivní správce, bez ohledu na to, zda spravují majetková práva autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů.
Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. (§ 40 odst. 4 část věty první před středníkem a § 100a odst. 2 autorského zákona). Naopak, „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 1547/2019, ze dne 9. 3. 2021)
Žaloba kolektivního správce podle § 40 odst. 4 autorského zákona
Z § 100a autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017 [„(1) Kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§ 40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy tohoto zákona (§ 40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§ 102), anebo pokud alespoň jednomu z příslušných kolektivních správců doručil písemnou žádost o pověření společného zástupce podle § 101 odst. 11, a to po dobu než bude tento zástupce pověřen. … (2) Ustanovením odstavce 1 není dotčen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle zvláštních právních předpisů. … (3) Překážka uplatnění zdržovacího nároku podle odstavce 1 nevzniká či odpadá, pokud by neuplatnění zdržovacího nároku bylo v rozporu s oprávněnými společnými zájmy nositelů práv, zejména proto, že by z jednání uživatele nebo osoby oprávněné hájit zájmy v ní sdružených uživatelů byl zřejmý úmysl smlouvu uvedenou v odstavci 1 neuzavřít nebo by bylo ohroženo splnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů.“], je zřejmé, že k tomu, aby kolektivní správce mohl úspěšně uplatnit žalobu podle § 40 odst. 4 autorského zákona [„Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.“], nesmí být splněny zákonem stanovené negativní podmínky. Jednou z takových podmínek je, že uživatel práv řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti se zásahem či ohrožením práva osob, jež kolektivní správce zastupuje, jednání směřující k uzavření licenční smlouvy. Nestačí tedy pouhé zjištění soudu, že uživatel práv jedná o uzavření licenční smlouvy, ale je nutné také zkoumat, zda tak činí řádně a bez zbytečných průtahů.
V poměrech projednávané věci spolu účastníci jednali intenzivně o uzavření licenční smlouvy, žalovaná měla zájem tuto smlouvu se žalobcem uzavřít. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda se i v takovém případě může žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona a zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 1547/2019, ze dne 9. 3. 2021)