Vypořádání SJM přikázáním pohledávky některému nebo oběma manželům

 

I. Úprava vypořádání SJM obsažená v o. z. [tj. v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] se co do základních hmotněprávních souvislostí zásadně neliší od úpravy obč. zák. [tj. v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník]. Nevyplývají z ní výslovně žádné konkrétní způsoby vypořádání SJM. Pouze podpůrně lze uvažovat o aplikaci způsobů vypořádání podle úpravy podílového spoluvlastnictví. Lze proto připustit, stejně jako za účinnosti obč. zák., způsob vypořádání přikázáním majetkových hodnot do výlučného vlastnictví některému z bývalých manželů, ale i přikázáním oběma manželům společně. To ostatně při subsidiární použitelnosti úpravy vypořádání podílového spoluvlastnictví výslovně připouští i § 1147 o. z. [„Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.“]. Vzhledem k tomu je i nadále zásadně použitelná judikatura, řešící vypořádání pohledávky přikázáním některému nebo oběma manželům, u které jeden z nich namítá promlčení, formovaná za účinnosti obč. zák.

I za účinnosti současné právní úpravy je proto nutné přihlédnout k rozhodnutí publikovanému jako R 7/91, podle kterého „jsou–li vypořádávány práva a povinnosti, u nichž jeden z účastníků řízení tvrdí možné promlčení, je namístě je přikázat oběma manželům společně.“ V případě, že půjde o skutečně promlčený závazek, budou promlčením dotčeni oba manželé stejnou měrou. Otázkou, zda je závazek skutečně promlčen a zda námitka promlčení bude též vznesena, nelze totiž v řízení o vypořádání společného jmění postavit najisto, a tak je správné pohledávku ponechat jako společnou. Z této zásady jsou však v odůvodněných případech možné výjimky.

II. Odvolací soud se zde způsobem vypořádání dané pohledávky odpovědně zabýval, přihlédl zejména k blízkému vztahu mezi žalobcem a dlužníky (jeho rodiči), jakož i ke skutečnosti, že pohledávka vznikla na základě investic do nemovitostí, které žalobce později nabyl do většinového spoluvlastnictví a které užívá. Jeho úvahy přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřené a nepatřičné. Protože dovolací soud takové úvahy zpochybňuje jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti, není tu důvod, který by zakládal přípustnost dovolání pro řešení uvedené otázky v konkrétních poměrech účastníků tohoto řízení – rozpor se zákonem tu dovolací soud neshledává.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 22 Cdo 2068/2019, ze dne 22. 9. 2020)

 

 

Bezdůvodné obohacení získané úpravami cizí nemovitosti

 

Otázkou rozsahu bezdůvodného obohacení získaného úpravami cizí nemovitosti uskutečněnými bez právního důvodu, eventuálně na základě neplatného právního úkonu či právního důvodu, který posléze odpadl, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval za účinnosti obč. zák. Dospěl přitom k závěru, že v případě stavebních úprav nemovitosti není dobře možné, aby její vlastník investorovi vydal to, co bezdůvodným obohacením nabyl (rekonstrukci nemovitosti). Proto je namístě poskytnutí peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák.

S účinností od 1. 1. 2014 tuto otázku upravuje § 2999 odst. 1 věta první o. z., podle kterého není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. O. z. tedy na rozdíl od obč. zák. výslovně určuje, že peněžitou náhradu je třeba poskytnout ve výši obvyklé ceny předmětu bezdůvodného obohacení (s výjimkami uvedenými v § 2999 odst. 2 o. z. [„Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna.“]), tedy toho, o co se majetek obohaceného zvýšil. Kritérium obvyklé ceny přitom již dříve převládlo i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládající ustanovení obč. zák. Vzhledem k tomu je takto utvářená judikatura v zásadě použitelná i za účinnosti o. z. Podle judikatorních závěrů výše náhrady neodpovídá hodnotě vynaložených prostředků či provedených prací (investic), nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdílu mezi hodnotou věci před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 22 Cdo 2068/2019, ze dne 22. 9. 2020)