Použití výrazů vyjadřujících právní domněnky či fikce

 

Nejvyšší soud rozhodoval v otázce platnosti ujednání stran smlouvy, užijí-li ve smlouvě slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se„, „má se za„, „platí, že“ apod.)

 

Nejvyšší soud rozhodl v senátě č. 23 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, složeném z předsedy Pavla Horáka a soudců Bohumila Dvořáka a Pavla Tůmy, ve věci sporu zhotovitele a objednatele ze smlouvy o dílo, v níž si strany, oba podnikatelé (obě společnosti s ručením omezeným), mj. dohodly, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“.

 

Dovolatelka, objednatel z předmětné smlouvy, takové ujednání zpochybňovala a namítala jeho neplatnost, když poukazovala na možný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, přijatou k dřívější úpravě soukromého práva, konkrétně s rozsudky spisových značek 23 Cdo 5508/2007 a 32 Cdo 1287/2018.

 

Smlouva o dílo mezi stranami byla přitom uzavřena 15. dubna 2014, tedy již za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb.). V poměrech této současné úpravy soukromého práva otázka výkladu užití určitých typových slovních spojení, jež v právních normách zpravidla naznačují, že jde o právní fikci či právní domněnku, dosud řešena nebyla.

 

Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu lze shrnout takto:

 

·       Užijí–li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné.

 

·       Při posouzení, zdali takové ujednání je v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely, zdali jde o rovnovážný vztah stran, např. podnikatelů, případně zdali jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany.

 

·       Dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví–li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla„, směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla jako jednoho z předpokladů vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla, není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána, ani se bez dalšího nepříčí dobrým mravům.

 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dne 31. března 2022 vyvěšeno na elektronické úřední desce soudu a úřední desce v budově soudu. Dostupné je pod spisovou značkou 23 Cdo 1001/2021.