Rozhodčí doložka zakládající pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu ICC

 

Rozhodčí doložka, ve které smluvní strany projevily vůli, aby „všechny spory“ mezi nimi byly „řešeny právně“ před Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle „jeho zákonů„, je dostatečně určitá.

Odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v citované rozhodčí doložce obě smluvní strany jednoznačně založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce. V tomto smyslu soudy správně vyložily taktéž výraz „dle jeho zákonů„, jímž není míněno nic jiného, než že se obě strany podrobují pravidlům příslušné mezinárodní rozhodčí instituce. Z nich pak vyplývá i řešení dalších otázek, tj. před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat.

Bylo-li dohodnuto, že spory budou řešeny v rozhodčím řízení, pak výsledkem řešení sporů je i rozhodnutí ve sporu.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 1258/2020, ze dne 29. 10. 2020)

 

 

Povaha lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů

 

I. Lhůta stanovená podle § 118b odst. 1 věty druhé o.s.ř. [„Ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.“] k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů v rámci koncentrace řízení je lhůtou soudcovskou, nikoli zákonnou. Návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty není přitom soud oprávněn bez dalšího pominout, je třeba trvat na tom, aby se soud k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil. Je však dána možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným.

V posuzované věci žalobkyně řádně o prodloužení soudem poskytnuté lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů požádala a v jí požadovaném časovém prostoru skutečnosti a důkazy doplnila. Návrh však zůstal vlivem pochybení soudu zcela opomenut. Jelikož žalobkyně doplnila svá tvrzení v souladu s opomenutým návrhem na prodloužení lhůty, je nutné na dané podání nahlížet jako na učiněné v zachované lhůtě, neboť návrh na prodloužení lhůty je nezbytné za daného stavu věci hodnotit tak, jako by mu bylo fakticky vyhověno. Negativní důsledky administrativního pochybení soudu – spočívající ve zjevně chybném opomenutí řádně doručeného podání – nelze klást k tíži účastníka řízení, a to navíc způsobem, který by v souvislosti s účinky koncentrace řízení vedl k omezení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

II. Délka lhůty ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. není omezena, ve vztahu ke lhůtě může předseda senátu reagovat na specifické okolnosti dané věci a na vývoj prvního jednání. Stanovení lhůty delší jak 30 dnů by však mělo být spíše výjimečné a řádně odůvodněné okolnostmi konkrétního případu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 22 Cdo 2189/2019, ze dne 21. 10. 2020)