Podání odporu před doručením platebního rozkazu účastníku řízení

 

Uvádí-li § 172 odst. 1 věta druhá o.s.ř. že soud v platebním rozkazu uloží žalovanému zaplatit žalobci uplatněnou pohledávku do 15 dnů od doručení platebního rozkazu nebo ve stejné lhůtě podat proti platebnímu rozkazu odpor, je třeba toto ustanovení interpretovat tak, že odpor proti platebnímu rozkazu lze podat nejpozději patnáctý den od doručení platebního rozkazu. To ovšem nevylučuje možnost podat odpor (tedy vyjádřit nesouhlas s vydáním platebního rozkazu) ze strany žalovaného před řádným doručením platebního rozkazu. Běžně k tomu nedochází, neboť odeslání platebního rozkazu je zpravidla prvním úkonem, který soud prvního stupně v rozkazním řízení adresuje žalovanému, a tedy mu dává možnost se do tohoto řízení aktivně zapojit. Zpravidla se právě až v okamžiku doručení platebního rozkazu žalovaný dozví, že je proti němu vedeno soudní řízení a o co ve sporu jde. Začátek lhůty je tak pochopitelně vázán na okamžik doručení platebního rozkazu. Vymezí-li se však žalovaný proti platebnímu rozkazu dříve, než je mu doručen, nelze pominout tuto jeho projevenou vůli bránit se proti žalobě a zvrátit tak rozhodnutí soudu. Žalovanému nemůže být v rozporu s dispoziční zásadou odepřeno právo vyjádřit se k meritu věci a činit procesní úkony v řízení, které je proti němu vedeno.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 1775/2021, ze dne 29. 6. 2022)

 

 

K projednatelnosti žaloby „o povolení eutanázie„

 

I. „Povolení eutanázie“ osobě starší 14 let, která sama takový zásah do své integrity navrhuje a souhlasí s ním, nepředstavuje postup podle § 100 až 102 o. z.; občanský zákoník nepředpokládá, že bude soudem rozhodováno o zásahu do integrity dospělé svéprávné osoby, která s takovým zásahem výslovně souhlasí.

Projednávaná žaloba „o umožnění eutanázie„ tak nepostihuje stav, v němž zákon předpokládá zahájení řízení o zásahu do integrity ve smyslu § 65 z.ř.s., neboť uvedené zákonné ustanovení, jakkoliv velmi kusé, je procesní reflexí hmotněprávní úpravy provedené v § 100 až 103 o. z. a již proto nelze danou procesní úpravu dopadající na zvláštní („nesporná“) řízení použít na jiná zákonem výslovně nepředvídaná řízení o souhlasu (přivolení) k zásahu do integrity. To proto, že výčet věcí projednávaných dle z.ř.s. je taxativní a jiné, než tam uvedené věci (včetně věci právě projednávané) nelze v řízení podle z.ř.s. projednat a je třeba o nich rozhodnout na základě obligatorního návrhu v řízení sporném, podléhajícím zejména pravidlům části třetí o. s. ř.

II. Má-li soud přivolit (souhlasit) se zásahem do integrity, musí výrok jeho rozhodnutí (ať už je návrhu vyhověno či je zamítnut) zvažovaný zásah podle možností popsat natolik určitě, aby jej nebylo možno zaměnit se zásahem jiným.

V projednávané věci se žalobce domáhá („obecnou“ žalobu v řízení sporném) aby „mu byla umožněna eutanázie“. Soud prvního stupně rozhodl o tom, že „návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, se zamítá„. Takový výrok je zjevně neurčitý, neboť rozhoduje-li soud o zásahu do integrity, musí vždy jednoznačným a určitým způsobem vymezit k jakému konkrétnímu úkonu (zásahu) je souhlas udílen. Obdobné náležitosti jsou pak kladeny na návrh, jímž je zahajováno řízení, resp. na usnesení o zahájení řízení z moci úřední (jde-li o řízení, které lze podle § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. zahájit i bez návrhu) a samozřejmě i na výrokovou část konečného rozhodnutí ve věci. Uvedené požadavky je třeba mutatis mutandis vztáhnout i na „obecnou žalobu“ projednávanou mimo rámec řízení upravených v § 65 z. ř. s.

Pojem „eutanázie“ je pojmem mnohovýznamovým, a proto právně neurčitým, který sám o sobě, bez dalšího upřesnění, není způsobilý jednoznačně, určitě a nepochybně definovat zásah, jež má být na základě souhlasu (přivolení) soudu proveden. Z obsahu podání žalobce je zřejmé, že zjevně pomýšlí na tzv. vyžádanou eutanázii (na rozdíl od nevyžádané eutanázie či dokonce nedobrovolné eutanázie). I vyžádaná eutanázie má však několik různých a odlišných forem: je totiž nezbytné vnímat distinkci mezi aktivní eutanázií (usmrcením) a pasivní eutanázií (ponecháním umírajícího pacienta bez další léčby, tedy nezahájení léčby nebo přerušení život udržující léčby). Má-li tak být soudem rozhodnuto o návrhu žalobce, je nutné, aby v něm žalobce náležitě vymezil, jaký konkrétní zásah a jakým podrobněji popsaným způsobem má být předmětem rozhodování (souhlasu) soudu. Ostatně žalobce v závěru řízení ústy svého soudem ustanoveného opatrovníka uvedl, že navrhuje, aby soud „povolil podání letálního prostředku navrhovateli lékařem, na základě výslovné a dobrovolné žádosti navrhovatele, jehož účelem bude ukončení života navrhovatele„, s tímto návrhem (popř. upřesněním původního návrhu) se však soud prvního stupně nijak nevyrovnal.

Odtud plyne, že výrok rozsudku soud prvního stupně je neurčitý a vytýkaný nedostatek nezhojil ani odvolací soud. Dlužno dodat, že projednatelnost návrhu je zákonným procesním požadavkem, jež je občanským soudním řádem kladen na žalobu i v případě, má-li soud za to, že návrh není věcně opodstatněný (projednatelnost má významnou roli při zvažování splnění podmínek řízení, zejména co do překážky zahájeného řízení a překážky věci rozhodnuté).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2237/2022, ze dne 17. 8. 2022)