Odstoupení kupujícího od kupní smlouvy

Výjimka z nemožnosti kupujícího odstoupit od smlouvy, resp. požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel, podle § 2110 písm. d) o. z. [„prodal-li kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji, anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti, vrátí kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch„] chrání kupujícího a zmírňuje přísnost výchozího pravidla, že odstoupit od smlouvy lze pouze, je-li možné vrátit věc v původním stavu.

Vzhledem k vývoji právní úpravy je třeba považovat okamžik objevení vady za určující ve vztahu ke všem situacím popsaným v § 2110 písm. b) a d) o. z. [„b) použil-li kupující věc ještě před objevením vady, … nebo … d) prodal-li kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji, anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti, vrátí kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch.“],, tato úprava totiž nemá vést k bezbřehé ochraně kupujícího, nýbrž jej má (také s přihlédnutím k zájmům prodávajícího) chránit toliko v případech, kdy nakládá zde popsanými způsoby s předmětem koupě v situaci, kdy vady věci neznal, ani znát nemusel.

Nelze tak přisvědčit výkladu, že § 2110 písm. d) o. z. upravuje mimo jiné situace, kdy k používání věci dojde i poté, kdy vada byla objevena a užívání věci po objevení vady je vyváženo povinností kupujícího vydat prospěch, který obdržel z vadné věci.

Dospěl-li proto odvolací soud v posuzované věci na podkladě skutkového zjištění, že kupující používala balicí stroj k další výrobě produktů několik let poté, co vadu vytkla, k závěru, že nebyla naplněna žádná ze zákonných výjimek vymezených v § 2110 písm. a) až d) o. z. [„Kupující nemůže odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel. To neplatí, …a) došlo-li ke změně stavu v důsledku prohlídky za účelem zjištění vady věci, … b) použil-li kupující věc ještě před objevením vady, … c) nezpůsobil-li kupující nemožnost vrácení věci v nezměněném stavu jednáním anebo opomenutím, nebo … d) prodal-li kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji, anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti, vrátí kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch.“], pak tento závěr obstojí jako věcně správný.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 2938/2020, ze dne 29. 9. 2022)

Složitost řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení

Ustálená judikatura vychází ze závěru, že určitá řízení lze považovat za typově složitější. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 Nejvyšší soud mezi tato řízení zařadil rovněž řízení, v nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, a to z toho důvodu, že je v nich zpravidla uplatňováno více nároků, a k posouzení jejich důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků. Nejinak je tomu rovněž v případě sporů z nekalosoutěžního jednání. I v těchto řízeních je zpravidla uplatňováno více nároků a k posouzení jejich důvodnosti je třeba vypracování znaleckých posudků. Nadto, v případě sporů z nekalosoutěžního jednání je více než v jiných sporech důležitá znalost judikatury Soudního dvora Evropské unie. Všechny tyto okolnosti tak vedou k závěru, že řízení, v nichž jde o spor z nekalosoutěžního jednání, lze považovat za řízení typově složitější.

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolatelkou předestřená otázka, vztahující se k tomu, že již na úrovni soudu prvního stupně jsou tyto spory řešeny k tomu určeným specializovaným senátem. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že účelem soudní specializace je v případě takto vyčleněných řízení, mimo jiné, zajištění kvalifikovanějšího a časově efektivnějšího rozhodování v typově složitějších řízeních. Nelze se však ztotožnit s názorem dovolatelky, že daná speciální řízení, v nichž rozhodují k tomu určení specializovaní soudci, by měla z toho důvodu být považována za řízení nikoliv složitá, a měla by tudíž být postavena na roveň řízením průměrně složitým. Rovněž specializovaný soudce se totiž musí vypořádat s výše naznačenými právními, procesními i skutkovými složitostmi, jež daný typ řízení přináší. Byť lze předpokládat, že řízení vedené specializovaným samosoudcem (senátem) povede k rychlejšímu rozhodnutí ve věci, než kdyby tutéž věc rozhodoval jiný (nespecializovaný) soudce, neznamená to, že ke složitosti řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení, případně výše přiměřeného zadostiučinění, nelze přihlížet vůbec, neboť ani po specializovaném soudci nelze vyžadovat, aby řízení, jež svou povahou spadá mezi řízení typově složitější, bylo ukončeno stejně rychle jako jiné průměrně složité řízení.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 70/2022, ze dne 4. 10. 2022)