Refundovatelná úhrada škody pojištěným podle § 44 odst. (3) ZPS

 

Z hlediska naplnění hypotézy ustanovení § 44 odst. 3 ZPS [zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů – účinnost do 31.12. 2013:  „Uhradil-li pojištěný škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel.“] je rozhodné, nahradil–li pojištěný škodu poškozenému, přičemž tato náhrada nemusí být pouze relutární povahy. Úhrada škody může být provedena jak v penězích, tak i v nepeněžní formě. Účelem zkoumané úpravy je, aby se přímo pojištěnému od pojistitele dostalo pojistného plnění kryjícího náklady vzniknuvší pojištěnému v souvislosti s odstraněním následků škodní události, či náklady vynaložené na kompenzaci poškozeného.

Účelem ustanovení § 44 odst. 3 ZPS tedy je, aby se pojištěnému dostalo ze strany pojistitele plnění kryjícího náklady, které pojištěný vynaložil na kompenzaci poškozeného; tato úprava nemá vést k tomu, aby pojistitel hradil pojištěnému (jiné) náklady vynaložené na pořízení zboží či služeb. Podstatné z hlediska § 44 odst. 3 ZPS je pouze to, zda skutečně pojištěným škoda nahrazena byla, nikoliv skutečnost, že poškozený dále na její náhradě netrvá, neboť se škůdcem uzavřel jiné smluvní vztahy. Za úhradu škody pojištěným podle § 44 odst. 3 ZPS tedy nelze považovat dohodu o jiných smluvních vztazích mezi pojištěným a poškozeným.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 3176/2020, ze dne 31. 8. 2021)

 

 

Posuzování prejudiciální otázky v odškodňovacím řízení

 

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 139/2019, uzavřel, že „[P]okud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení. Není–li v případě prokázané nevymahatelnosti bezdůvodného obohacení (či jiného druhu pohledávky poškozeného za jeho dlužníkem) potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky, pak ani podání žaloby tzv. ‚z opatrnosti‚ nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě.“ Není přitom rozumného důvodu, aby se výše uvedené judikatorní závěry neprosadily i v řízení, v němž je uplatněn nárok vůči státu, není tu jiného dlužníka poškozeného a v řízení je třeba posoudit, zda již neodvratně v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu žalobkyně jako poškozená jednou pro vždy pozbyla možnosti využít náklady vynaložené v důsledku pochybení orgánu veřejné moci k dosažení kýženého cíle (zde zajištění podkladů pro vydání územního rozhodnutí).

V projednávané věci tak bylo třeba odpovědět na (prejudiciální) otázku, zda žalobkyně pozbyla reálnou možnost domoci se v předepsaném řízení a za využití dostupných řádných a mimořádných opravných prostředků vydání územního rozhodnutí směřujícího k předpokládanému vybudování pietního místa na předmětných pozemcích, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval tvrzením žalobkyně, že nemůže být v územním řízení vedeném před stavebním úřadem za žádných okolností úspěšná, je jeho posouzení neúplné a paušální závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby, aniž by bylo postaveno najisto, zda se žalobkyně, i s přihlédnutím k probíhajícímu řízení o správní žalobě, reálně může povolení pietního parku domoci v územním řízení, není správný.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jistě není úkolem soudu v odškodňovacím řízení suplovat rozhodování specializovaných správních orgánů a jako předběžnou otázku si řešit, jak by mohlo určité správní řízení skončit, a to v případě, kdy správní řízení ještě probíhá, nebo již skončilo bez věcného vyřízení. Tato úvaha odvolacího soudu je správná. O to však v této věci s ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nejde. Žalobkyně se nedomáhá toho, aby si soud obecně posoudil možný výsledek správního řízení, ale tvrdí existenci okolností, pro něž nemůže být za žádných okolností ve správním řízení úspěšná. Existenci takových okolností a jejich důsledky pro výsledek správního řízení již soud v odškodňovacím řízení posoudit může a také musí.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Cdo 708/2021, ze dne 7. 9. 2021)