Nemajetková újma způsobená zásahem do pověsti právnické osoby

 

Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. [„Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.“].

Tím však zároveň není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. [„Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.“], zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 327/2021, ze dne 30. 11. 2021)

 

 

Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti ObčZ 1950

 

Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se přiměřeně posoudí podle ustanovení § 125 a násl. [zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník: „Zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav.“]  tohoto zákona o zpracování cizí věci, přičemž je ponecháno v zásadě na úvaze soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; může však rozhodnut i jinak (§ 127 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) [„Zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší.“]. Jednou z podstatných okolností, ke kterým soud při rozhodnutí přihlíží, je přitom dobrá víra stavebníka.

Takovému stavebníkovi, který stavěl na cizím pozemku bez právního důvodu, avšak v dobré víře, že mu náleží časově omezené právo, zpravidla nelze zastavěný pozemek přikázat, neboť tím by byl bezdůvodně zvýhodněn oproti stavebníkovi oprávněnému, kterého nadále stíhá povinnost stavbu po čase odstranit. To však nevylučuje, aby soud poskytl ochranu i tomu, kdo postavil na cizím pozemku neoprávněnou stavbu v dobré víře, že má právo nájmu či jiné časově omezené právo; jen zpravidla nebude na místě přikázání pozemku, nýbrž bude třeba hledat jiné řešení, odpovídající dobré víře neoprávněného stavebníka (kupříkladu zřízení věcného břemene).

Lze uzavřít, že pro účely rozhodování o neoprávněné stavbě zbudované za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 je třeba rozumět dobrou vírou ve smyslu § 125 téhož zákona důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit na cizím pozemku stavbu. K tomu, aby mohl soud přikázat zastavěný pozemek vlastníku stavby, však musí být stavebník v objektivní dobré víře, mu zastavěný pozemek náleží, anebo že mu k takovému pozemku náleží právo stavby. Přikázání vlastnického práva k zastavěnému pozemku v rámci rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby nebrání skutečnost, že zastavěný pozemek byl v socialistickém vlastnictví.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1999/2021, ze dne 26. 10. 2021)