K určitosti vymezení pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky

 

I. Vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem), i když se týká pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014, uzavřená po 1. 1. 2014 se bude řídit úpravou novou, tj. úpravou zákona č. 89/2012 Sb. Jde totiž o nový vztah, který vznikl za účinnosti nového občanského zákoníku.

II. Ačkoliv právní úprava postoupení pohledávky obsažená v § 1879 [„Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“] a násl. o. z. doznala oproti předchozí právní úpravě určitých změn (především v souvislosti s požadavky na formu postupní smlouvy), obecně vychází z kontinuity s předchozí právní úpravou obsaženou v § 524 [„(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. … (2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.„] a násl. obč. zák. Dosavadní rozhodovací praxe upravující obligatorní obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky je proto aplikovatelná též pro případy, na něž dopadá právní úprava obsažená v § 1879 a násl. o. z.

III. Požadavek, aby ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo jasné, jaká pohledávka je postupována, je vyžadován bez ohledu na formu, v níž je smlouva o postoupení pohledávky uzavřena. Tento požadavek směřuje k zajištění (zachování) jistoty v právních vztazích. Smyslem je, aby postupovaná pohledávka nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami téhož postupitele za týmž dlužníkem. Strany smlouvy o postoupení pohledávky musí být s to prokázat, jaká konkrétní pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Z tohoto důvodu je třeba klást přísnější požadavky na identifikaci pohledávky v případě postupní smlouvy, jíž se postupuje jedna z více pohledávek, které má postupitel vůči věřiteli v době postoupení. Má-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení pouze jedinou pohledávku, resp. postupuje všechny své pohledávky vůči dlužníku, mohou být kritéria na její konkretizaci hodnocena mírněji. V případě uzavření písemné smlouvy o postoupení pohledávky je třeba trvat na tom, aby z této smlouvy bylo seznatelné, co bylo jejím předmětem, tedy jaká konkrétní pohledávka, resp. jaké pohledávky byly touto smlouvou postoupeny.

V případě, že je postupováno více pohledávek, přičemž však postupovaná částka neodpovídá součtu těchto pohledávek, je nutno ke splnění požadavku určitosti smlouvy o postoupení pohledávek ve smlouvě vymezit, které pohledávky, popřípadě jaká jejich část, jsou smlouvou postupovány.

Požadavek určitosti se vztahuje i na právní jednání oznámení postoupení pohledávky. V případě postoupení více pohledávek, u nichž se postupovaná částka nekryje se součtem těchto pohledávek, je nutno k zachování podmínky určitosti tohoto oznámení v něm vymezit, které pohledávky, resp. jejich části jsou postupovány.

IV. Nevyplacené podíly společníka veřejné obchodní společnosti na jejím zisku za více roků představují samostatné pohledávky.

V. Způsobilost pohledávky vzniklé do 31. 12. 2013 k započtení se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, způsobilost pohledávky vzniklé po 1. 1. 2014 k započtení se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 3855/2018, ze dne 12. 10. 2020)

 

 

Důsledky započtení v případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity

 

V případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity [tj. situace, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu] založené souběhem práva poškozeného na náhradu škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému.

Pokud totiž poškozený obdrží od obohaceného plnění, zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, protože věřitelův nárok bývá uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. I na zánik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku platného započtení je tak třeba obdobně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 [„Existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo přijal plnění z neplatné smlouvy, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu tím, že umožnila odčerpání peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. … Škůdce, který poškozenému nahradil škodu způsobenou odvedením peněz na základě neplatného smluvního ujednání, může uplatnit proti obohacené smluvní straně nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 zák. č. 40/1964 Sb.„] že poškozenému se celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 3273/2019, ze dne 7. 10. 2020)