K dohodě o účinnosti přijetí návrhu na uzavření smlouvy

 

Účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být i v případě, že jde o smlouvu, u níž projevy účastníků musí být na téže listině, dohodou stran určena k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli. Rovněž v tomto případě se účastníci budoucí smlouvy uzavírané tzv. distančním způsobem mohou dohodnout, že projev vůle obláta (přijetí návrhu smlouvy) působí vůči oferentovi za jiných podmínek než od okamžiku, kdy mu tento projev „dojde“.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 652/2022, ze dne 21. 11. 2022)

 

 

Dědění pohledávky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení

 

Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle § 14 odst. 1 OdpŠk [„Nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. „] není uplatněním u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. [„Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.“].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 107/2021, ze dne 23. 11. 2022)

 

Z odůvodnění:

 

29. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce (soudního) řízení nárokem (ryze) osobní povahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010, ale zejména též část III bod 1 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i v případě zadostiučinění ve formě práva na peněžitou (relutární) náhradu. Na tomto pojetí se nic nezměnilo ani v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku (srov. § 2009 odst. 2 o. z. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015).

 

30. Z hlediska nemajetkových újem zakotvených v zákoně č. 89/2012 Sb. přitom Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, uveřejněném pod číslem 133/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že podle § 1475 odst. 2 o. z. spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, uveřejněné pod číslem 50/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr sdílí i část právnické literatury, srov. např. Kindl, T. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 532, podle které jde zjevně o návrat k poměrům, které v této oblasti panovaly za účinnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (srov. § 531 a § 1325) a které i tehdejší judikatura vymezila tak, že „bolestné jest zděditelné pouze tehdy, bylo-li za života poškozeného buď smlouvou (smírem) uznáno nebo poškozeným soudně vymáháno“ (k tomu srov. např. plenární rozhodnutí bývalého rakouského Nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 17. 6. 1913 Pres 169/13, judikát č. 204, Nowakova sbírka č. 1503, či na něj odkazující rozhodnutí NS Rv I 183/23, Sbírka rozhodnutí, Vážný). Navíc i podle ustanovení § 335 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964, závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyždění nezanikal smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn.

 

31. Ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. následně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, konstatoval, že „z ustanovení § 2009 odst. 2 o. z. … vyplývá, že se i v poměrech nového občanského zákoníku nadále uplatní závěr, podle nějž právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce smrtí poškozeného zaniká. Výjimku z tohoto pravidla však představuje výše citované ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., které předpokládá, že právo na relutární satisfakci (a pouze toto právo) se stává ke dni smrti poškozeného součástí jeho pozůstalosti, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci… [T]ento závěr se přirozeně týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 [OdpŠk], jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti (nejde o jmění ve smyslu § 495 o. z.).“

 

32. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 89/2015 byl nicméně zůstavitelem nárok již uplatněn u soudu, tudíž nebylo nutno řešit otázku, zda i v případě předběžného uplatnění nároku u úřadu podle § 14 odst. 1 OdpŠk je možno pro účely aplikace § 1475 odst. 2 o. z. považovat úřad podle § 6 odst. 1 OdpŠk za orgán veřejné moci podle § 12 o. z.

 

33. Pojem „orgán veřejné moci“ přitom není definován v ústavním pořádku, v zákonech ani v jiných právních předpisech. Ani v § 12 o. z. není obsažena legální definice tohoto pojmu, nýbrž se v něm toliko deklaruje, co by i jinak bylo zřejmé, že ochrany svých práv se může domáhat každý, kdo se na nich cítí být krácen, u orgánu veřejné moci, kterým je (i v souladu s čl. 4 a především čl. 90 Ústavy České republiky) v pochybnostech soud, jestliže ovšem není zákonem určen k ochraně určitého práva jiný orgán veřejné moci. I podle komentářové literatury má toto ustanovení spíše interpretační charakter, „jehož význam vynikne především v situacích, kdy je sporné, kterým veřejným orgánem má být ochrana soukromoprávnímu oprávnění poskytnuta“, přičemž se zde poukazuje na „zavádějící dojem“, který může budit důvodová zpráva k tomuto ustanovení (srov. Dvořák, B. In: Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013, str. 207). Není tedy přiléhavé uvádět, že hovoří-li § 1475 odst. 2 o. z. o orgánu veřejné moci, má se tím ve spojení s § 12 o. z. na mysli (pouze) soud.

 

34. Obsah pojmu „orgán veřejné moci“ ovšem osvětlil ve své rozhodovací činnosti již Ústavní soud ČSFR, jenž uvedl, že veřejnou mocí se rozumí taková moc, která (přímo nebo zprostředkovaně) autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, které nejsou vůči ní v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí orgánu veřejné moci nezávisí na jejich vůli. Taková rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná (srov. usnesení Ústavního soudu ČSFR ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. I. ÚS 191/92, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 10). Toto pojetí bylo převzato i v rozhodnutích Ústavního soudu České republiky (srov. např. jeho usnesení ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93 (publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 201). Pro podřazení určitého subjektu (orgánu, fyzické či právnické osoby) pod uvedený pojem proto není rozhodné jeho zařazení v soustavě veřejné moci, nýbrž „povaha jeho činnosti.“ Důležité tak „je postavení (nadřazenost…) a možnost zasahování do základních práv a svobod… Proto v této roli může vystupovat i fyzická osoba, na kterou stát výkon veřejné moci přenesl a naopak stát, pokud vystupuje ve vztazích soukromého práva, nebude brán jako „vrchnost„, nýbrž jako subjekt, který se může základních práv dovolávat“ [Filip, J. In: Bahyľová, L., Filip, J., Molek, P. a další. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde Praha, 2010 (komentář k čl. 87 Ústavy ČR)].

 

35. Jinými slovy řečeno, za orgán veřejné moci (v tomto případě moci státní) se považuje jen takový orgán, který je součástí mechanismu uskutečňování státní moci lidu a je při plnění těchto funkcí (zákonodárné, výkonné či soudní) vybaven pravomocí coby oprávněním vystupovat jménem státu v rámci své působnosti a vydávat při tom právně závazná rozhodnutí vynutitelná prostředky státního donucení (srov. Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Masarykova univerzita, Brno 2001, str. 208). Orgán veřejné moci autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není s ním v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba, vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti (nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98).

 

36. Co se týče postavení ministerstev a jiných ústředních správních úřadů (dále též jen „úřad“) při tzv. předběžném projednání nároku podle § 14 OdpŠk, pak povinnost předběžného projednání nároku u příslušného orgánu byla do zákona č. 82/1998 Sb. přejata ze zákona č. 58/1969 Sb. Důvodová zpráva k ustanovením § 9 a 10 tohoto zákona uvádí: „Aby nedocházelo ke zbytečným soudním sporům, zavádí se institut předběžného projednání nároku v případech, kde otázka nezákonnosti byla vyřešena, a v případech odškodnění za vazbu a trest u ústředního orgánu. Tento institut se plně osvědčil v dosavadní úpravě odškodňování za vazbu a trest podle trestního řádu a lze tedy důvodně předpokládat, že splní svůj účel i v případech, kde nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno. Toto předběžné projednání nemá ještě povahu uplatnění nároku u orgánu, který je povolán o něm rozhodnout, tj. u soudu. Jde o jednání neformální povahy omezené jen na případy, kde předpoklady nároku jsou již dány a kde nepřicházejí v úvahu instituty procesních předpisů.“ Rovněž v odborné literatuře je zastáván názor, že „[p]ředběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro něj stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí“ (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 185).

 

37. Odtud plyne, že účelem zavedení povinnosti předběžného projednání nároku u příslušného orgánu nebylo přenesení kompetence rozhodnout o daném nároku na správní orgány. Jelikož jde o nárok soukromoprávní povahy (byť má většinou základ v právu veřejném), přísluší o tomto nároku rozhodnout soudům v občanském soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř. a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Předběžné projednání nároku u příslušného orgánu tak slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného dobrovolného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího prostřednictvím k tomu povolané organizační složky státu (§ 6 OdpŠk).

 

38. Tomuto výkladu odpovídá i ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy tak v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, Nejvyšší soud konstatoval, že „[s]myslem předběžného projednání nároku je umožnit, aby úřad uvedený v § 6 OdpŠk nárok posoudil a v případě jeho opodstatněnosti jej uspokojil, čímž je možné předejít řadě zbytečných soudních sporů. Po novele č. 160/2006 Sb. se tento režim vztahuje na všechny nároky vůči státu, tedy i na nároky z nesprávného úředního postupu, které podle předchozí úpravy předběžnému projednání nepodléhaly… Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena [§ 1 odst. 3 SprŘ (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů)]“. V rozsudku ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, uveřejněném pod číslem 60/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud pak učinil závěr, že předběžné projednání nároku podle § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk není řízením před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 o. z.

 

39. Je tedy zřejmé, že úřad vymezený v § 6 OdpŠk sice při postupu podle § 14 OdpŠk jedná jako státní orgán jménem státu, činí tak trvale či opakovaně v rámci povinnosti uložené mu zákonem, avšak nevydává v jeho rámci žádné právní akty, prostřednictvím kterých by závazně a vynutitelně ze své státně mocenské (vrchnostenské) pozice určoval práva a povinnosti jiných subjektů. Nelze tedy uzavřít, že by úřad v rámci této činnosti vystupoval jako orgán veřejné moci, neboť při užití interpretačních kritérií uvedených shora nespadá do rozsahu tohoto pojmu (leží mimo hranice jeho nejširšího možného významu).

 

40. Není-li podle právě uvedených závěrů možno na postup předepsaný § 14 OdpŠk pohlížet jako na uplatnění nároku u orgánu, který by měl pravomoc o tomto nároku rozhodnout ve smyslu výše uvedeném, tedy u orgánu veřejné moci, pak se jeví jako přiléhavé uzavřít, že podmínky podle § 1475 odst. 2 o. z. nejsou naplněny a práva vázaná na osobu zůstavitele takto uplatněná se nestávají součástí pozůstalosti.

 

41. Nelze však přehlédnout, že komentářová literatura k zákonu č. 82/1998 Sb. nabízí i jiné řešení uvedené otázky, když ve vazbě na ustanovení § 12 o. z. dospívá k závěru, že „[j]akkoli citované ustanovení předpokládá, že orgánem veřejné moci, u kterého musí být nárok uplatněn, je primárně soud, nelze přehlédnout, že možnost uplatnění nároku na náhradu škody proti státu u soudu je podmíněna jeho uplatněním v rámci předběžného projednání (§ 14 odst. 3). K zachování účelu § 1475 odst. 2 o. z., kterým je navození situace, kdy škůdce nebude profitovat ze smrti poškozeného, je třeba vykládat v poměrech odpovědnosti státu § 1475 odst. 2 o. z. tak, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy stane součástí pozůstalosti i tehdy, je-li uplatněn u soudu, a v případě, kdy poškozený zemře v průběhu předběžného projednání nároku nebo krátce po něm a lze důvodně předpokládat, že by svůj nárok býval u soudu uplatnil, nebýt jeho smrti, bude podmínka uplatnění nároku u orgánu veřejné moci splněna i jeho uplatněním v rámci předběžného projednání“ [Simon, P. in Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha 2017, komentář k § 26].

 

42. Z tohoto pohledu je tak nutno znovu zvážit charakter předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk a postavení úřadu podle § 6 OdpŠk a zodpovědět otázku, zda dosavadní judikatorní závěry mohou obstát i při aplikaci ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., příp. zda zejména s ohledem na výslovné znění ustanovení § 14 odst. 3 a § 15 odst. 2 OdpŠk je na místě zvolit v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb. řešení přechodu práva podle § 1475 odst. 2 o. z. odlišné od ostatních soukromoprávních vztahů tak, aby ve smyslu § 2 odst. 1 o. z. byl výklad označených ustanovení ve shodě s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.

 

43. I při řešení této otázky Nejvyšší soud primárně vyšel ze své dosavadní judikatury, která dospěla k následujícím závěrům:

 

44. Uplatnění nároku u příslušného orgánu má spíše podobu „vyjednávání„ mezi poškozeným a státem. Na druhou stranu soud v případě, kdy poškozený podá žalobu před vyjádřením příslušného orgánu, vyčká tohoto vyjádření a poté pokračuje v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Uplatnění nároku u příslušného orgánu podle § 14 odst. 3 OdpŠk je sice podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, přičemž se poškozený může domáhat odškodnění u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen, to však neznamená, že by poškozený nemohl podat žalobu i předtím, než se příslušný orgán k jeho nároku vyjádří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Proto pro účely posouzení přiměřenosti celkové délky odškodňovacího řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. (u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ať už byl nárok u soudu uplatněn rovnou či poškozený vyčkal uplynutí šestiměsíční lhůty předběžného projednání, dies a quo je třeba v obou případech určit ke dni uplatnění nároku u příslušného orgánu. Právě uvedený závěr ve vztahu k České republice potvrdil ESLP v dovolatelkou namítaném rozsudku ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13 a šest dalších, bod 133 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019).

 

45. Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. poškozeným u úřadu specifikovaném v § 14 OdpŠk je tak zásadně (až na výjimky) podmínkou, bez které nelze s úspěchem posléze uplatnit tvrzený nárok u soudu (condicio sine qua non), taktéž ESLP, byť podle něj kompenzační řízení z hlediska posuzování jeho délky začíná již uplatněním předběžného nároku u úřadu, má tento krok za podmínku zahájení soudního řízení o náhradě škody, současně však podmínkou uplatnění nároku u soudu již není uplynutí šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání či vydání stanoviska úřadem v tom smyslu, že by soud řízení o takto již u úřadu uplatněném nároku zastavil, nýbrž pouze vyčká výsledku předběžného projednání (srov. již shora odkazované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3680/2019).

 

46. Běh šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nelze tedy brát jako překážku bránící poškozenému, aby se svého nároku domáhal u soudu, jakkoliv to běžně nelze považovat za zcela hospodárné či procesně účelné, zvláště pokud úřad v rámci předběžného projednání nároku zcela vyhoví či poškozený následně akceptuje důvody, pro které mu vyhovět nešlo. Nicméně s ohledem na poměrně krátkou šestiměsíční promlčecí lhůtu, musí poškozený svůj nárok zpravidla uplatnit u soudu tak jako tak nejpozději do 1 roku od jeho vzniku (srov. § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 OdpŠk).

 

47. Nelze přitom nevidět, že i mimo rámec zákona č. 82/1998 Sb. dochází k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy s odstupem v řádu měsíců či let od škodní události, ať již z důvodu, že poškozený např. vyčkává ustálení svého zdravotního stavu, zpracování znaleckých posudků na svůj zdravotní stav, vede mimosoudní jednání či vyčkává skončení šetření pojistné události pojišťovnou, má-li škůdce uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu (typicky u provozu motorového vozidla). Časová prodleva mezi vznikem nároku a jeho uplatněním u soudu tedy není nic neobvyklého či specifického pro nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. Ostatně chce-li poškozený dosáhnout uznání dluhu jako jednoho z možných předpokladů přechodu nároku na dědice, nic jiného než uplatnění nároku u dlužníka a vyčkání jeho stanoviska, příp. vedení mimosoudních jednání, mu ani nezbývá, bez ohledu na to, z jakého právního základu jeho nárok vychází.

 

48. K tomu je nutné dále zdůraznit, že pohledávka z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu svým přechodem ze zůstavitele na dědice ztrácí svůj satisfakční charakter. Dědic dědí pouze peněžitou pohledávku za dlužníkem (státem), přičemž je zcela nevýznamné, jaký měl či má dědic vztah k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu i jaký měl či má vztah k nemajetkové újmě prožívané zůstavitelem. V řízení s dědicem už soud řeší toliko otázku, zda zůstavitel měl k datu svého úmrtí za žalovaným státem peněžitou pohledávku z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a pokud ano, v jaké výši. Pro tuto zděděnou pohledávku tak již nelze hledat ústavněprávní oporu v čl. 36 odst. 3 Listiny jinak než ve vztahu k zůstaviteli a k okamžiku jeho smrti. Ve vztahu k dědici již nepožívá jiné ochrany než ostatní pohledávky, které se rovněž zakládaly na osobních poměrech zůstavitele (např. bolestné) a které se stejně jako zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. do účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. nedědily vůbec, přičemž v tomto řešení nebyl nikdy shledán ústavněprávní deficit, alespoň ne do té míry, aby to vedlo k derogaci ustanovení § 579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně účinném znění, na které obsahově navazuje aktuálně platný § 2009 odst. 2 o. z. Ostatně i v současnosti je přechod těchto pohledávek, jestliže byly uznány nebo zažalovány, výjimkou z pravidla daného ustanovením § 2009 odst. 2 o. z., že smrtí věřitele zanikají.

 

49. Rovněž tak výhrada, že stát může na smrti poškozeného před podáním žaloby v důsledku zániku svého dluhu vydělat, je stejně platná jako v případě ostatních pohledávek zakládajících se na osobních poměrech zůstavitele. Účel předběžného projednání přitom není jiný než dosažení mimosoudního a potenciálně i rychlejšího vyřešení sporu, včetně případného uspokojení nároku. Nicméně i pokud by snad s ohledem na zdravotní stav poškozeného (žadatele) bylo možno očekávat, že zemře již v průběhu předběžného projednání, a úřadu podle § 6 OdpŠk snad byla tato okolnost známa, nemůže stát (úřad) jednostranně zabránit přechodu nároku na dědice tím, že by účelově prodlužoval předběžné projednání, neboť poškozený může kdykoliv i v průběhu předběžného projednání svůj nárok uplatit u soudu. Tak jak to musí učinit i ostatní věřitelé ohledně pohledávek, které jejich smrtí, nejsou-li uznány či zažalovány, zanikají. Ostatně kdyby zákonodárce mínil zajistit přechod nároku i v případě, že v okamžiku smrti vedl věřitel toliko mimosoudní jednání s dlužníkem či dokonce ještě nárok u dlužníka ani neuplatnil, pak by takovou právní úpravu nepochybně přijal.

 

50. V podmínkách zákona č. 82/1998 Sb. tak dovolací soud, a to i ve vazbě na svoji dosavadní ustálenou rozhodovací činnost, v povinnosti poškozeného svůj nárok předběžně uplatnit u úřadu neshledává překážku či podstatné omezení možnosti poškozeného uplatnit nárok u soudu včas (z hlediska předejití zániku dluhu smrtí poškozeného). Proto tuto podmínku uplatnění nároku u soudu neshledává dostatečným důvodem nejen pro odlišné posouzení charakteru předběžného projednání podle § 14 OdpŠk a postavení úřadu podle § 6 OdpŠk oproti své dosavadní ustálené rozhodovací praxi, ale ani pro odlišné pojetí orgánu veřejné moci podle § 12 a § 1475 odst. 2 o. z. oproti ostatním soukromoprávním vztahům. Předběžné uplatnění nároku u úřadu neshledává ani prostředkem k profitování škůdce ze smrti poškozeného, alespoň nikoliv ve větší míře než je tomu v ostatních soukromoprávních vztazích, kde nárok v okamžiku smrti ještě nebyl uplatněn u soudu. Za významné naopak dovolací soud považuje, že stát jako škůdce a dlužník nemůže skrze povinnost poškozeného k předběžnému uplatnění nároku přivodit zánik svého dluhu ve spojení se smrtí poškozeného, neboť ten jej může u soudu uplatnit prakticky ihned (reálně dokonce může poškozený podmínku předběžného uplatnění nároku splnit i později, než u soudu tento nedostatek vyjde najevo). Na okraj je možno též poznamenat, že pojetí předběžného uplatnění podle § 14 OdpŠk jako uplatnění nároku u orgánu veřejné moci ve smyslu § 12 a § 1475 odst. 2 o. z. by kromě nastolení nejednotnosti ve výkladu jednoho a téhož právního institutu a tím i znepřehlednění právní úpravy nutně nastolilo k řešení i další související otázky zániku či přechodu práva v případě úmrtí poškozeného až po obdržení negativního (či částečně negativního) stanoviska úřadu či po marném uplynutí šestiměsíční lhůty podle § 15 OdpŠk. Soudy by přitom svým výkladem neměly cíleně vytvářet v právu mezery, které by potom dalším výkladem musely zacelovat.

 

51. V poměrech dané věci je tedy správné (výchozí) právní posouzení odvolacího soudu, že nárok zesnulého manžela žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost jím nebyl za života uplatněn u orgánu veřejné moci podle § 12 a § 1475 odst. 2 o. z. tím, že byl uplatněn u úřadu ve smyslu § 6 a § 14 OdpŠk.