Omyl v pohnutce zůstavitele podle § 1531 občanského zákoníku
I. Zřejmým smyslem a účelem ustanovení § 1531 o. z. [„Zakládá-li se vůle zůstavitele jen na mylné pohnutce, způsobuje neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká.“] je ochrana zůstavitelovy skutečné vůle i před jeho vlastními mylnými motivy (představami). Pohnutka zůstavitele ve smyslu ustanovení § 1531 o. z. může být projevena nejen písemně (v textu závěti nebo jiné listině), ale také ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl zůstavitel projevit (konkludentně). Není-li ovšem pohnutka projevena zůstavitelem v písemné formě, má to v procesní rovině (v případném sporu o dědické právo) za následek obtížnější důkazní situaci na straně toho účastníka dědického řízení (dědice), který se neplatnosti závěti z důvodu omylu v pohnutce dovolává, a který – nevyjde-li pohnutka zůstavitele v průběhu řízení najevo jinak (např. z tvrzení ostatních účastníků) – musí pohnutku zůstavitele prokázat jinými důkazními prostředky.
II. Ze znění ustanovení § 1531 o. z. dále vyplývá, že omyl v pohnutce musí být kauzální. Tento předpoklad je vyjádřen v dikci citovaného ustanovení tím, že se vůle zůstavitele má zakládat „jen„ na mylné pohnutce. Nestačí tedy prokázat existenci pohnutky a to, že je mylná. Musí být také prokázáno, že právě tato mylná pohnutka byla určujícím důvodem, proč zůstavitel jednal tak, jak jednal, a že kdyby zůstavitel věděl, jaký je (bude) skutečný stav věcí, nepořídil by daným způsobem; řečeno jinak, kauzální je mylná pohnutka tehdy, kdyby zůstavitel pořídil jinak, pokud by se v ní nemýlil. Z toho plyne, že kdyby závěť byla založena na více pohnutkách, ale nebylo by prokázáno, že právě ta, o které se zůstavitel mýlil, byla zásadním (hlavním) důvodem pro vyjádření zůstavitelovy poslední vůle, není omyl v pohnutce kauzální, neboť každá z pohnutek by sama o sobě byla dostačující příčinou pro tvorbu vůle zůstavitele; odmyšlení si jedné z nich by proto nevedlo k odpadnutí projevu vůle, tato pohnutka by nebyla „condicio sine qua non„. Při existenci více pohnutek by tak muselo být prokázáno, buď že právě ta, o které se zůstavitel mýlil, byla nezbytná pro tvorbu jeho vůle, anebo že jen při společném působení všech pohnutek byly schopny vyvolat rozhodnutí zůstavitele pořídit určitým způsobem.
III. Jako právní následek mylné pohnutky, která byla pro tvorbu zůstavitelovy poslední vůle kauzální, zákon stanoví neplatnost, ale pouze toho ustanovení závěti, jehož se týká. Týká-li se však mylná pohnutka celé závěti, kdy zůstavitel by při znalosti skutečného (budoucího) stavu věcí vůbec nepořídil, pak je závěť neplatná zcela. Při posouzení, jaký druh neplatnosti (absolutní nebo relativní) omyl v pohnutce způsobuje, je třeba vzít v úvahu, že podle obecné právní teorie je s omylem osoby jednající mezi živými spojena relativní neplatnost právního jednání, která je stanovena na ochranu zájmu mýlícího se účastníka, jemuž se dává na výběr, aby se poté, co zjistí skutečný stav věci, rozhodl, zda se neplatnosti právního jednání dovolá či nikoliv. Závěť však představuje jednání, jehož účinky nastávají až smrtí zůstavitele. V době účinnosti závěti již mýlící se zůstavitel není mezi živými a již se nemůže on sám domoci ochrany (jeho skutečné vůle) před mylnou pohnutkou, nýbrž tak může učinit (namísto něj) jen jiná přeživší osoba, zpravidla dědic, kterému není závěť ku prospěchu. Uvedené ovšem – vzhledem k obdobné povaze a závažnosti vady právního jednání – neznamená, že by zde byl důvod k přijetí jiné než koncepce relativní neplatnosti, která obecně platí pro případy omylu v rámci jednání mezi živými.
Proto i pro případ závěti, je-li zůstavitel veden mylnou pohnutkou, je třeba dovodit, že prostřednictvím relativní neplatnosti je zajištěna ochrana zájmů mýlícího se zůstavitele; dovolat se jí však může (namísto zůstavitele) osoba, které má být neplatnost závěti ku prospěchu (dědic, který se cítí být vadnou závětí poškozen). Omyl v pohnutce podle ustanovení § 1531 o. z. tedy způsobuje relativní neplatnost dotčeného ustanovení závěti.
IV. Dojde-li mezi dědici k neshodě na skutkových tvrzeních o tom, zda je určitá část zůstavitelovy závěti založena na mylné pohnutce, půjde o spor o dědické právo a dědic, který z tohoto důvodu popírá platnost závěti (dovolává se omylu v pohnutce), bude odkázán k uplatnění svého práva ve sporném řízení (§ 1673 odst. 1 věta druhá o. z.).
V. Z hlediska ustanovení § 1531 o. z. nelze v projednávané věci bez dalšího považovat pro posouzení platnosti závěti zůstavitele za irelevantní „následné změny poměrů„, které nastaly ještě před smrtí zůstavitele a které spočívaly v tom, že „ještě za zůstavitelova života (necelé tři měsíce před jeho smrtí) došlo … ke zpětvzetí žádosti o povolení stavebního záměru, a tedy záměr realizovat rekonstrukci prokazatelně odpadl ještě za života zůstavitele„. Tyto, oproti očekávání zůstavitele nové (změněné) okolnosti by mohly mít vliv na platnost sporné závěti, bylo-li by prokázáno, že kdyby zůstavitel věděl, jaký bude skutečný stav věcí (kdyby znal o budoucích skutečnostech pravdu), nepořídil by daným způsobem. V tomto směru bude mít nepochybně význam zjištění, zda zůstavitel o zpětvzetí žádosti o povolení stavebního záměru věděl či nikoliv.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 127/2025, ze dne 29. 4. 2025)