Vklad vlastnického práva k nemovitosti na základě dohody o narovnání
I. Vklad vlastnického práva k nemovitosti lze (při splnění stanovených náležitostí i podle katastrálních předpisů) provést také na základě dohody o narovnání obsahující uznání vlastnického práva k nemovité věci.
Dohodu o narovnání podle § 1903 o. z. lze považovat za vkladu schopnou v případě, pokud na jejím základě má dojít k uznání existence nebo neexistence některého z práv, s nímž katastrální zákon v § 11 odst. 1 písm. a) až s) připouští (při splnění dalších zákonných podmínek) zápis ve formě vkladu do katastru nemovitostí.
II. Jestliže v posuzovaném případě nepanovaly žádné pochybnosti o vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku a pokud uzavřená dohoda o narovnání svým obsahem neodůvodňovala vznik, změnu, zánik či uznání existence nebo neexistence dosavadního v katastru nemovitostí reflektovaného vlastnického práva žalobkyně, pak zde nebylo žádného věcného podkladu pro vyhovění žaloby, tj. pro duplicitní uznání vlastnického práva žalobkyně. Předložená dohoda o narovnání neodůvodňuje zápis vzniku, změny či zániku vlastnického práva či uznání existence nebo neexistence takového práva k předmětnému pozemku ve vztahu k žalobkyni, která byla v době rozhodování odvolacího soudu zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedeného pozemku (v době rozhodování odvolacího soudu tak panovala ve vztahu k žalobkyni shoda mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem o jejím výlučném vlastnictví uvedeného pozemku, které nikým nebylo zpochybňováno).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 24 Cdo 1810/2020, ze dne 3. 12. 2020
Škoda z absolutní neplatnosti smlouvy v režimu obč. zák.
Vznikne-li jedné ze dvou smluvních stran škoda v důsledku neplatnosti smlouvy (posuzovaná v souladu s ustanovením § 3079 odst. 1 o. z. podle dosavadních předpisů, tedy podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013) za situace, kdy neplatnost smlouvy zavinily obě strany smlouvy ve stejném poměru (rovným dílem), má poškozený vůči smluvnímu partneru právo na náhradu jedné poloviny škody, protože druhou polovinu škody si zavinil sám (v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody).
Vznikla-li tedy při stejném poměru na zavinění neplatnosti smlouvy škoda každé ze dvou smluvních stran, pak každý z poškozených má proti druhé smluvní straně jakožto škůdci právo na náhradu jedné poloviny své škody, přičemž výše škody může být u každé ze smluvních stran jiná (jde o dva různé nároky, které musí být posuzovány samostatně, jejich osud může být jiný). Jestliže by měly zaniknout vzájemnou kompenzací, muselo by se tak stát na základě započtení. Poškozený nemá proti druhé smluvní straně vůbec právo na náhradu škody z neplatné smlouvy jen v tom případě, že sám v celém rozsahu zavinil neplatnost smlouvy a tím i vznik škody, což výslovně vyplývá z § 441 věty za středníkem obč. zák. Znění § 441 obč. zák nepřipouští výklad, podle něhož by měl poškozený sám nést celou škodu, jestliže ji zavinil jen poměrně. Tuto zákonnou úpravu nelze pokládat za nespravedlivou jen proto, že každé ze stran může vzniknout škoda v různé výši. Disproporce v tomto směru nebude zpravidla způsobena nahodile, ale bude výsledkem stranami koncipovaného obsahu smlouvy, jimi předpokládaného přínosu, tedy výsledku, k němuž vůle stran směřovala.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 756/2020, ze dne 26. 11. 2020)