Pasivní věcná legitimace notáře jako schovatele v řízení o vydání věci
Je-li věc v notářské úschově na základě smlouvy o úschově, je notář tím, kdo ji zadržuje, tj. kdo ji fakticky drží, na tom ničeho nemění ani ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. Nachází-li se věc v detenci notáře, potom může být notář pasivně věcně legitimován na vydání věci jako jakýkoli jiný schovatel.
Ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. nezakládá výjimku z toho, kdo je pasivně věcně legitimován u reivindikačních žalob. Předpokladem pro uplatnění pravidla obsaženého v ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. stanovícího omezení, komu může notář věc vydat, je skutečnost, že notář má od uschovatele odvozené právo mít věc u sebe, a jestliže žádné takové právo nesvědčilo uschovateli, potom nesvědčí ani notáři, nevznikne-li případně takové právo k předmětu úschovy jiné osobě, jedná-li se o listinu přijatou do notářské úschovy za účelem jejího vydání další osobě (§ 89b not. ř.), když úschovou listin lze zajistit dluh (srov. § 81 odst. 2 not. ř.).
Pokud je proto věc složena do notářské úschovy nevlastníkem, kterému nesvědčí ani jiné právo mít věc u sebe, uplatní se obecná pravidla pasivní věcné legitimace pro reivindikační žalobu.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025)
K (ne)možnosti analogické aplikace § 299 z. ř. s. na notářské úschovy
Ustanovení § 299 z. ř. s., které upravuje nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, se uplatní výlučně pro řešení sporů o vydání předmětu soudní úschovy a nepředstavuje hmotněprávní podklad pro nároky z jiných úschov (zde notářské úschovy), na které nedopadá.
Notářská úschova v současnosti neplní funkci soluční úschovy, tedy úschovy umožňující dlužníkovi zprostit se závazku. Tzv. soluční úschova je nyní upravena v § 1953 o. z. a dlužník je oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy. Historické souvislosti, kdy řízení o solučních úschovách vedli notáři, nezakládají důvod pro to, aby na notářské úschovy, které nyní neplní soluční funkci, mohlo být analogicky aplikováno procesní ustanovení § 299 z. ř. s.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025)
K (ne)možnosti nahrazení projevu vůle složitelů do notářské úschovy
Ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje univerzální klauzuli, která by bez dalšího zmocňovala žalobce žádat po žalovaném libovolné prohlášení vůle. Jde (jen) o procesní ustanovení, které se týká vykonatelnosti. Povinnost učinit prohlášení vůle proto musí pro žalovaného vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti.
Tvrzenému neoprávněnému zadržování věci ve smyslu § 1040 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá hmotněprávní povinnost věc vydat, nikoli povinnost učinit projev vůle (např. vyslovit souhlas s vydáním věci z notářské úschovy). Pokud by složitelé, kteří složili věc do notářské úschovy, neoprávněně narušovali vlastnické právo žalobce, spočívalo by takové narušování v zadržování věci, nikoli v nevyslovení souhlasu. Vlastník se může domáhat ochrany proti neoprávněnému zadržování věci reivindikační žalobou (§ 1040 o. z.), nikoli žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaného směřující k získání věci. Pro uložení povinnosti učinit projev vůle v daném případě neexistuje norma, která by složitelům takové prohlášení ukládala.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 202)