Škoda způsobená zaměstnancem při plnění pracovních úkolů
Za škodu způsobenou zaměstnancem při plnění jeho pracovních úkolů odpovídá výlučně zaměstnavatel.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2021 spisové značky 25 Cdo 1029/2021, vyložil § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který hovoří o okolnostech, za kterých je škůdce, tedy například zaměstnavatel, povinen nahradit škodu, byť ji při své činnosti fakticky způsobil zmocněnec, zaměstnanec nebo jiný pracovník [„Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.“].
Nejvyšší soud rozhodoval ve sporu žalobce, který se domáhal vydání věci, kuchyňského zařízení, jež mu z jeho podniku demontovala žalovaná liberecká společnost s ručením omezeným prostřednictvím konkrétního, taktéž žalovaného, zaměstnance. Nejvyšší soud přitom zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, když potvrdil právní názor tohoto odvolacího soudu, podle kterého žalovaný pracovník odvezl věci ve spolupráci se žalobcem a učinil tak jako zaměstnanec žalované firmy při plnění svých pracovních úkolů. Proto, i pokud by tím způsobil škodu, odpovídá za ni podle § 2914 o. z. pouze žalovaná společnost, která jej ke své činnosti použila.
Dovolací soud musel řešit nejasné znění § 2914 o. z. upravujícího povinnost za újmu způsobenou tzv. pomocnou osobou, kterou jiná (hlavní) osoba využila při své činnosti. Na rozdíl od dřívějšího § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nová úprava neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka, takže gramatickým výkladem není zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Vzhledem k širokému a různorodému postavení v úvahu přicházejících subjektů (např. zaměstnanec, statutární orgán, úřední osoba, starosta, člen spolku, představitel SVJ a celá řada různých zmocněnců) je nutné u každého z nich posoudit, zda podle míry autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě.
Podle § 2 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce„) závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.
Dospěl-li v posuzovaném případě odvolací soud k témuž závěru na základě zjištění, že žalovaný zaměstnanec odvezl věci žalobce právě při výkonu pracovněprávních povinností pro žalovanou společnost, která jej zaměstnávala, je jeho závěr věcně správný.
Nejvyšší soud v širším kontextu ale také doplňuje, že věta druhá ustanovení § 2914 o. z. nově řeší případy, kdy hlavní osoba pro svou činnost využije tzv. samostatného pomocníka, tedy osobu, která pro ni provádí činnost vlastním jménem a na vlastní riziko; takový pomocník či subdodavatel odpovídá za škodu sám. Pokud však takovou osobu fyzická (právnická) osoba nepečlivě vybrala nebo na ni nedostatečně dohlížela, ručí ve smyslu § 2018 a násl. o. z. za splnění jejího závazku z deliktu a poškozený se může domáhat splnění dluhu vůči takovému ručiteli na základě § 2021 odst. 1 o. z., který obecně určuje podmínky, za kterých se věřitel může domáhat splnění dluhu na ručiteli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1198/2019; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 2035/21).
Text zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.10. 2021 spisové značky 25 Cdo 1029/2021 je k dispozici z níže uvedeného linku: