Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odtah vozidla

 

Postup při odstranění vozidla tvořícího překážku na komunikaci je institutem veřejného práva, který dává příslušným orgánům oprávnění zasáhnout do práva provozovatele vozidla za účelem zajištění plynulosti silničního provozu, smyslem je tedy hájení určitého veřejného statku. Na to navazující nárok na náhradu nákladů vynaložených na odtah však je třeba považovat již za nárok soukromoprávní, neboť není sankcí, nýbrž kompenzačním prostředkem založeným zvláštním právním předpisem (§ 45 odst. 4 zákona o silničním provozu) tomu, kdo náklady vynaložil. Při výkladu podmínek pro jeho uplatnění je namístě přihlédnout i k obecné úpravě občanskoprávní povinnosti k náhradě škody z provozu dopravních prostředků podle § 2927 a násl. o. z., zejména § 2930 o. z., podle něhož nelze–li provozovatele dopravního prostředku určit, platí, že je jím jeho vlastník.

Primárně je tedy subjektem povinným nahradit náklady odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu na pozemní komunikaci osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel. Je-li však prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti, a tím, kdo má vozidlo v právní i faktické dispozici, je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečný vlastník a provozovatel. Ten, kdo náklady na odstranění vynaložil, obvykle nemá jinou možnost než zjistit osobu provozovatele vozidla z registru vozidel. Zjistí-li však, že skutečným vlastníkem a faktickým provozovatelem vozidla je osoba odlišná, pak by odepření možnosti požadovat jejich náhradu po skutečném vlastníku vozidla bylo přílišným formalismem a především by bylo v rozporu se smyslem a účelem evidenční povahy registru. Žalobci, který označí skutečného vlastníka coby provozovatele vozidla, tak nemůže být tento nárok odepřen jen proto, že v registru je nesprávně uveden jako vlastník (provozovatel) někdo jiný; námitku nesouladu se zápisem v registru nemůže uplatnit ani skutečný vlastník (provozovatel).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1064/2021, ze dne 21. 6. 2022)

 

 

Užitek ve formě ceny prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou

 

I. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 814/2017 Nejvyšší soud konstatoval, že užitky ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět hospodářské výtěžky, jež věci tvořící předmět bezdůvodného obohacení vydávají ze své povahy a které by v daném kontextu mohly být představovány zejména úplatami přijatými za přenechání příslušných vozidel k užívání či požívání další osobě. Uvedený závěr lze mutatis mutandis aplikovat i na výklad pojmu užitek věci ve smyslu § 131 obč. zák. [„(1) Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. … (2) Neoprávněný držitel si může od věci oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci.“].

 

Pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, není rozhodné, zda je k jeho dosažení zapotřebí splnění nějakého dalšího předpokladu (smlouvy, či jiného právního jednání). Tím spíše to musí platit i pro případ, kdy předpokladem výtěžku je krom samotné věci zapotřebí určitého veřejnoprávního povolení (licence). Pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, je tak určující zjištění, zda je příslušná věc nezbytnou podmínkou (conditio sine qua non) příslušného hospodářského výtěžku a zda tento výtěžek vydává ze své povahy. Jinak řečeno, pakliže by příslušné věci nebylo, zda by bylo možné výtěžku přesto dosáhnout. Další právní předpoklady bezprostředně nesouvisející s příslušnou věcí (jejím vlastnictvím) jsou z hlediska kvalifikace nároku na vydání užitků ve smyslu § 131 obč. zák. nerozhodné.

 

II.

Ø    Výnos (hospodářský výtěžek) představovaný cenou prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou (včetně případné státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů) a získaný jejím neoprávněným držitelem je užitkem, který je podle § 131 obč. zák. neoprávněný držitel povinen vydat vlastníku větrné elektrárny bez ohledu na to, že vlastník nedisponoval (disponovat nemohl či nechtěl) licencí k výrobě elektřiny.

III. Ustanovení § 131 obč. zák. upravovalo práva a povinnosti neoprávněného držitele (tj. toho, který nebyl v dobré víře) bez ohledu na případnou intenzitu jeho zlé víry. Právem neoprávněného držitele podle § 131 o. z. je přitom právo na odpočet nezbytných nákladů, které vynaložil na údržbu a provoz věci. Zákonodárce tedy považuje za spravedlivé, aby si neoprávněný držitel mohl odpočítat vše, co by při takovém obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musel vynaložit i její vlastník. Kvalifikace držby jako neoprávněné či – podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 i nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. „nepoctivé“ – ještě neznamená morální odsudek držitele, který by měl být sankcionován soukromým právem.

V poměrech projednávané věci samotná skutečnost, že žalovaná byla informována o soupisu elektráren do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, ničeho nezměnila na již existujícím stavu, že nebyla v dobé víře ohledně práva k jejich užívání. Sama tato skutečnost přesvědčivě nedokládá rozpor žalovanou uplatněného práva na náhradu nákladů, které nezbytně vynaložila na provoz a údržbu elektráren, s dobrými mravy, zvlášť v situaci, kdy bezprostředně poté probíhalo řízení, v němž se žalovaná domáhala vyloučení elektráren z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka s tvrzením, že je stále jejich vlastníkem, a v řízení nebylo zjištěno, že by z její strany šlo pouze o spekulativní jednání.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 2831/2021, ze dne 22. 6. 2022)