Porušení tzv. předsmluvní povinnosti pořadatelem zájezdu
Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 v § 1728 odst. 2 [„Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.“] upravuje obecně tzv. předsmluvní povinnost obou smluvních stran jakéhokoli závazku vzájemně si před uzavřením smlouvy sdělit všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, a které mají význam pro jejich rozhodnutí smlouvu uzavřít. Speciální ustanovení § 2524 o. z. [„(1) Pořadatel nebo zprostředkovatel prodeje zájezdu sdělí zákazníkovi jasným, srozumitelným a zřetelným způsobem před tím, než učiní závaznou objednávku, nebo před uzavřením smlouvy údaje uvedené v zákoně upravujícím některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu. … (2) Pokud pořadatel nebo zprostředkovatel prodeje zájezdu nesdělil zákazníkovi celkovou cenu zájezdu včetně daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých případných dalších nákladů, není zákazník povinen tyto daně, poplatky, jiná obdobná peněžitá plnění a další náklady uhradit. To platí i v případě, že nelze tyto daně, poplatky, jiná obdobná peněžitá plnění a další náklady přiměřeným způsobem vyčíslit před uzavřením smlouvy, a v případě, že pořadatel nebo zprostředkovatel prodeje zájezdu nesdělil zákazníkovi druh dalších nákladů, jež mu mohou ještě vzniknout.“] ukládá pořadateli zájezdu povinnost sdělit zákazníkovi údaje o pasových a vízových požadavcích, lhůtách pro jejich vyřízení, a o tom, jaké zdravotní doklady jsou pro cestu a pobyt požadovány. Podrobněji (ohledně zdravotních formalit totožně) povinnosti pořadatele zájezdu upravuje také § 10 cestovního zákona [zákon č. 159/1999 Sb. ve znění účinném do 30.06. 2018 – „cestovní kancelář je povinna před uzavřením cestovní smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy a které mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu, zejména o pasových a vízových požadavcích pro občany České republiky a zdravotních formalitách, které jsou nutné pro cestu a pobyt, a o obvyklých cenách a lhůtách pro jejich vyřízení /písm. i) tohoto ustanovení/„]. Nejde ovšem o rozsah uzavřený a definitivní (viz slovo „zejména“ v posledně citovaném ustanovení), není proto vyloučeno, aby se povinné informace týkaly i dalších okruhů.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, konstatoval, že porušení předsmluvní informační povinnosti, ať k ní došlo neposkytnutím žádných informací, nebo poskytnutím informací obsahově nesprávných či mylných, představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. [„Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.“]. Podle občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (za podmínek § 3078 o. z.), jde o porušení zákonné povinnosti podle § 2910 o. z. [„Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“]. Odpovědnost za vzniklou újmu nastupuje při naplnění všech znaků tohoto ustanovení, tzn. protiprávní jednání (zasahující do absolutního práva poškozeného či porušující tzv. ochrannou normu), vznik újmy a vztah příčinné souvislosti mezi těmito dvěma podmínkami, to vše při presumovaném zavinění. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti je dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je právě objektivní předvídatelnost škodního následku.
Zjistí-li zákazník před zahájením zájezdu, že pořadatel porušil svou povinnost, může ještě před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit, aniž by byl povinen platit odstupné. Z logiky věci vyplývá, že porušena musí být povinnost, kterou měl pořadatel splnit před zahájením zájezdu, tedy i předsmluvní informační povinnost podle § 2524 o. z., resp. § 1728 odst. 2 o. z. Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku a strana, která na základě něj již plnila, má právo na vrácení toho, co plnila. Odstoupí-li tedy zákazník od smlouvy o zájezdu pro porušení povinnosti pořadatele, má právo na vrácení zaplacené ceny zájezdu, aniž by sám byl povinen zaplatit pořadateli odstupné. Jestliže od smlouvy neodstoupí a zájezd neabsolvuje, nemá proti pořadateli právo na náhradu škody představované cenou nerealizovaného zájezdu, protože příčinou jeho újmy je jeho vlastní rozhodnutí.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 1267/2020, ze dne 30. 3. 2021)
Náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru
I. Smyslem ustanovení § 69 zák. práce [„(1) Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. „] je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je–li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže–li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce.
II. Co se týče poskytování náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, není–li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilý konat dále dosavadní práci, obecně mohou v takovém případě nastat tři situace:
1. Zaměstnavatel má pro zaměstnance jinou práci v rámci pracovní smlouvy a tato práce je pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (srov. § 41 odst. 6 zák. práce). Pokud by takovou práci zaměstnavatel měl a zaměstnance na ni nepřevedl, je povinen mu poskytnout podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náhradu mzdy, přičemž při jejím určení je nutné vyjít z pravděpodobného výdělku, a tedy z hrubé mzdy, které by zaměstnanec zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci (tedy onu jinou práci v rámci sjednaného druhu práce) nebo práci stejné hodnoty (srov. § 355 odst. 2 zák. práce).
2. Zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou práci v rámci pracovní smlouvy ve smyslu situace ad. 1, ale má práci jiného druhu a tato práce je pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Pokud by takovou práci zaměstnavatel měl a zaměstnance na ni nepřevedl, je povinen mu poskytnout podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náhradu mzdy, přičemž při stanovení pravděpodobného výdělku zaměstnance musí být přihlédnuto zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci (tedy onu práci jiného druhu) nebo práci stejné hodnoty.
3. Zaměstnavatel nemá pro zaměstnance ani jinou práci v rámci pracovní smlouvy, ani práci jiného druhu, které by byly zároveň vhodné pro zaměstnance vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Vzhledem k tomu, že mu nemůže (nesmí) přidělovat původní práci podle pracovní smlouvy [srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce] a že nemá jinou práci, kterou by byl zaměstnanec schopen konat (a na kterou by mohl zaměstnance převést), nelze na straně zaměstnavatele shledat porušení povinnosti přidělovat zaměstnanci práci. Pouze v takovém případě lze uzavřít, že zaměstnanec na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce nemá právo.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 2982/2020, ze dne 16. 3. 2021)