Rozlišení bolesti a další nemajetkové újmy na zdraví podole § 2958 o. z.

 

I. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách. Výkladem § 2958 o. z. [„Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“] nelze dovodit, že má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.

Další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. jsou pak kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat (§ 2958 o. z. tak ani nečiní), avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Tento typ újmy bývá spojen s takovými zásahy do zdraví, které nespočívají v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy o okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru, často též z důvodů stojících již poněkud mimo samotné zdravotní postižení (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, ale může jít též o různé situace založené konkrétními životními poměry poškozeného). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie dalších nemajetkových újem by sice vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (jejich objektivizace se v právní praxi úspěšně prosazuje za využití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví) a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví, na druhou stranu má-li být újma na zdraví poškozenému odčiněna plně, resp. podle zásad slušnosti, musí být právě u tohoto dílčího nároku zohledněny specifické okolnosti, které zostřují vnímání nepříznivého zásahu do zdravotního stavu nad míru obvyklou standardnímu průběhu léčby.

II. V nyní posuzované věci utrpěl otec žalobců ve věku 87 let při dopravní nehodě těžká poranění, která jej na více než sedm měsíců upoutala na lůžko, a vzhledem k vysokému věku a závažnému předchorobí se jeho léčba neodbývala běžným způsobem, neboť se projevila celá řada komplikací, a byť u všech z nich nebyla doložena příčinná souvislost se škodní událostí, vývoj zdravotního stavu v celém komplexu představoval pro poškozeného abnormální zátěž, kterou jeho organismus nezvládl, takže bez známek zlepšení nastala smrt. Komplikace vyvolané přechodnou paralýzou střevních kliček a obstrukcí močové trubice způsobily zásadní obtíže s vyměšováním, nosokomiální infekce ovlivnila negativně plicní činnost a srdeční selhání vedlo k zástavě krevního oběhu a k následné oběhové nestabilitě. Doporučení plynoucí z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví u bolestného umožňuje zvýšit bodové ohodnocení znalci strukturovaně v rozsahu 5 až 20 %, přičemž za těžkou se v obecné rovině považuje komplikace celková, přechodně ohrožující život či závažně ohrožující zdraví (např. orgánové selhání, nutnost kardiopulmonální resuscitace).

Je třeba zdůraznit, že bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (demonstrativní výčet důvodů pro zvýšení náhrady obsahuje též § 2957 o. z.), je tedy úlohou soudu, aby medicínsky objektivizované obtíže při stanovení výše náhrady doplnil svou úvahou zohledňující individuální poměry na straně poškozeného. Odvolací soud sice uvedl, že komplikace tohoto typu byly zohledněny v hodnocení bolesti, ovšem nestalo se tak, neboť soud prvního stupně vyšel z nijak nezvýšených bodových hodnot (807 bodů za rok 2016 s přiřazenou hodnotou jednoho bodu 265,91 Kč a 255 bodů po 277,64 Kč za rok 2017), byť do nich zahrnul některé výkony spojené s uvedenými obtížemi (zavedení katetru či nosní výživové sondy). Je tedy zřejmé, že z tohoto pohledu není výše náhrady dostatečná a že odkazem na poskytnutou náhradu za bolest nelze vyloučit náhradu za další nemajetkové újmy na zdraví.

Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že popsané okolnosti bez dalšího spadají pod pojem bolestného, neboť šlo o přechodné obtíže. To platí v případě obvyklého průběhu léčby, kdy se zdravotní stav zlepší a tyto obtíže pominou, nikoliv v případě, kdy souhrn primárního zranění v souvislosti s nastalými komplikacemi končí smrtí poškozeného; pak nelze hovořit o dočasnosti obtíží ve smyslu přechodnosti, nýbrž o jejich definitivním negativním ovlivnění zdravotního stavu. Poškozený byl z nemocnice propuštěn po čtyřech měsících, avšak pro naprostou závislost na péči třetích osob byl umístěn v ústavu a zemřel zhruba po sedmi měsících od dopravní nehody. To je pro zranitelného člověka, který byl ve vysokém věku natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení jeho dosavadních nemocí a omezení, nepochybně citelným zásahem do základního lidského práva na zdraví (§ 81 odst. 2 o. z.), který je třeba zohlednit. I když žaloba ohledně tohoto nároku poukazuje též na okolnosti, které spadají pod dílčí nárok na náhradu za bolest (délka a komplikace léčení), je součástí skutkového vymezení i tzv. devastace zbytku života, která zakládá nárok na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1313/2023, ze dne 25. 4. 2024)

 

 

Rovné zacházení se zaměstnanci v oblasti odměňování

 

I. I když rozhodnutí o přiznání mimořádné jednorázové odměny a o tom, kterým zaměstnancům bude udělena, závisí jen na úvaze zaměstnavatele, neznamená to, že si zaměstnavatel může při tomto rozhodování počínat zcela libovolně.

Při poskytování těch složek mzdy, které nejsou součástí základní (pevné) sjednané či zaměstnavatelem stanovené nebo určené mzdy pravidelně vyplácené zaměstnanci za práci, může nerovné zacházení vyplývat i z rozhodnutí zaměstnavatele o (ne)přiznání této (do té doby nenárokové) složky mzdy, na kterou zaměstnanci vzniká právo až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání.

Pro posouzení, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zák. práce, je však vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci).

II. V projednávané věci dovolací soud neshledal, že by zaměstnavatelka nepřiznáním mimořádné jednorázové odměny ve výši 25 000 Kč zaměstnankyni vůči ní postupovala v rozporu se zásadou rovného zacházení, a že by proto zaměstnankyně měla vůči zaměstnavatelce právo na náhradu majetkové újmy (škody) ve výši odpovídající této odměně.

Zaměstnanci, kteří byli u zaměstnavatelky zaměstnaní v době jejího rozhodnutí o přiznání mimořádné jednorázové odměny a kteří u zaměstnavatelky v roce 2021 odpracovali alespoň 3 měsíce a k datu 31. 5. 2022 byli u zaměstnavatelky v pracovním poměru, jimž zaměstnavatelka přiznala tuto odměnu, nebyli ve stejném či srovnatelném postavení jako bývalí zaměstnanci, kteří sice (jako žalující zaměstnankyně) u zaměstnavatelky v roce 2021 rovněž odpracovali alespoň 3 měsíce, avšak v době jejího rozhodnutí o přiznání mimořádné jednorázové odměny (ani k datu 31. 5. 2022) již nebyli zaměstnanci zaměstnavatelky. V době, kdy došlo k jednání, v němž zaměstnankyně spatřuje porušení povinnosti zaměstnavatele zajistit rovné zacházení se všemi zaměstnanci, už neexistoval pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelkou a těmito bývalými zaměstnanci a z něj vyplývající vzájemná práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance.

 

Ø    Nesrovnatelnost žalující (bývalé) zaměstnankyně zaměstnavatelky s jejími stávajícími zaměstnanci vyplývá i z toho, že mimořádná jednorázová odměna byla stávajícím zaměstnancům přiznána (mimo jiné) jako motivace pro další období. I když lze souhlasit s tím, že mzda je zaměstnanci poskytována za již vykonanou práci a že (obecně vzato) motivační funkce mzdy nemůže být chápána (jen) tak, že je při jejím uplatnění zaměstnanec odměňován za práci, kterou odvede v budoucnu a k jejímuž výkonu je tímto „motivován“, nelze přehlédnout specifickou povahu mimořádné jednorázové odměny jako nenárokové složky mzdy přiznané zaměstnancům nad rámec zaručené mzdy, která nepochybně určitou motivační funkci do budoucna pro stávající zaměstnance – na rozdíl od zaměstnanců, jejichž pracovní poměr již skončil – má.

Odlišná situace by nastala např. v případě, že by zaměstnavatelka tuto mimořádnou jednorázovou odměnu vyplatila některému z (bývalých) zaměstnanců, kteří se nacházeli ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) jako žalobkyně (např. některému jinému bývalému zaměstnanci, který u zaměstnavatelky v roce 2021 odpracoval alespoň 3 měsíce a který v době v době jejího rozhodnutí o přiznání mimořádné jednorázové odměny zaměstnancům již rovněž nebyl zaměstnancem zaměstnavatelky), a žalobkyni by tato odměna vyplacena nebyla.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 2392/2023, ze dne 16. 4. 2024)