Odpovědnost nájemce bytu za škodu způsobenou protečením vody

 

Podle výslovné právní úpravy obsažené v § 2257 odst. 2 o. z. [„Nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu.“] platí, že běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu provádí a hradí nájemce (není-li ujednáno něco jiného). Těmito drobnými opravami se pak ve smyslu § 4 písm. e) nařízení vlády č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt. Vedle toho zákon ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení.

Z toho plyne, že vznikla–li v projednávané věci škoda na níže položeném bytě v důsledku úniku vody z horního bytu v návaznosti na prasknutí uzávěru vody pod umyvadlem, jenž nebyl hlavním uzávěrem vody pro tento byt, jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední souvislosti s neplněním povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy předmětu nájmu. V této souvislosti nelze přehlédnout specifickou vlastnost bytů nacházejících se pod sebou, z níž plyne riziko protečení vody, jemuž uživatel spodního bytu není schopen čelit, a je proto odkázán na opatrnost uživatele či vlastníka bytu horního. Z toho důvodu musí být požadavek vůči nim zvýšený a musí pokrývat i dostatečně obezřetné a odpovědné počínání při zacházení s vodou v bytě. Zákon vymezující vzájemná práva a povinnosti pronajímatelů a nájemců dává určité vodítko, v jakém směru má který z nich dbát na prevenci proti úniku vody, a to zejména podle rozlišení, za které části bytu odpovídá a jejichž údržbu a opravy má provádět.

Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že ve věci chybí naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti nájemce za způsobenou škodu, konkrétně porušení právní povinnosti, neboť zákon ani žádný jiný předpis nezavazuje nájemce provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích vyžaduje. Kromě toho odvolací soud neodlišil deliktní odpovědnost od smluvní (§ 2913 o. z.) [„Porušení smluvní povinnosti … (1) Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. … (2) Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.„], neposoudil obsah nájemní smlouvy a z ní plynoucí rozsah povinností nájemce ohledně běžné údržby a běžných oprav souvisejících s užíváním bytu a v důsledku toho zůstal jeho právní závěr neúplný, a tedy nesprávný.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 1817/2020, ze dne 28. 1. 2021)

 

 

Posouzení schopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat

 

Z ustanovení § 581 o. z. [„Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“] je zcela zřejmé, že upravuje dva důvody neplatnosti právního jednání. Neplatným je především právní jednání, které učinila osoba, jež není plně svéprávná, a ke kterému není způsobilá (věta první). Druhým možným důvodem neplatnosti je skutečnost, že osoba jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (věta druhá).

Ze spojení ustanovení § 581 o. z. s ostatními ustanoveními o. z. pak vyplývá, že každý z obou důvodů neplatnosti právního jednání se prokazuje odlišně. Zatímco tvrzenou neplatnost právního jednání uskutečněného v duševní poruše (tj. neplatnost podle § 581 věta druhá o. z.) je třeba prokazovat např. prostřednictvím svědků či znaleckého posudku, k prokázání neplatnosti z důvodu neúplné svéprávnosti (tj. podle § 581 věta první o. z.) stačí zjištění, že právní jednání činila osoba nezletilá (podle povahy jednání nad rámec přiměřenosti věku), anebo osoba sice zletilá, která však byla ve svéprávnosti omezena. Omezit svéprávnost člověka může jen soud, za podmínek stanovených v ustanovení § 55 a násl. o. z. (tj. včetně vymezení rozsahu, v jakém se způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje), a to rozsudkem vydaným v řízení vedeném podle ustanovení § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb. Tato právní úprava je zcela jednoznačná, vylučuje jakékoli úvahy o tom, že by se o omezení svéprávnosti (s následkem neplatnosti uskutečněného právního jednání podle § 581 věta první o. z.) mohlo rozhodovat až následně – po učinění konkrétního právního jednání.

V projednávané věci zůstavitelka v době pořízení závěti nebyla osobou nezletilou a nebylo ani tvrzeno ani zjištěno, že by soud za jejího života rozhodl o omezení její svéprávnosti. Za tohoto stavu dovolací námitka žalobce, že se na tento případ vztahuje ustanovení § 581 odst. 1 věta první o.z., není oprávněná. Pokud žalobce tvrdil, že zůstavitelka nebyla „s ohledem na svůj zdravotní a mentální stav“ schopna samostatně právně jednat, a všechny navržené a provedené důkazy, včetně znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie, směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitelky a jeho vlivu na její rozpoznávací schopnosti, bylo na místě rozhodovat o případné neplatnosti právního jednání (závěti) podle ustanovení § 581 odst. 1 věta druhá o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 24 Cdo 2263/2020, ze dne 20. 1. 2021)

 

 

 

Odpovědnost nájemce bytu za škodu způsobenou protečením vody

 

Podle výslovné právní úpravy obsažené v § 2257 odst. 2 o. z. [„Nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu.“] platí, že běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu provádí a hradí nájemce (není-li ujednáno něco jiného). Těmito drobnými opravami se pak ve smyslu § 4 písm. e) nařízení vlády č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt. Vedle toho zákon ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení.

Z toho plyne, že vznikla–li v projednávané věci škoda na níže položeném bytě v důsledku úniku vody z horního bytu v návaznosti na prasknutí uzávěru vody pod umyvadlem, jenž nebyl hlavním uzávěrem vody pro tento byt, jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední souvislosti s neplněním povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy předmětu nájmu. V této souvislosti nelze přehlédnout specifickou vlastnost bytů nacházejících se pod sebou, z níž plyne riziko protečení vody, jemuž uživatel spodního bytu není schopen čelit, a je proto odkázán na opatrnost uživatele či vlastníka bytu horního. Z toho důvodu musí být požadavek vůči nim zvýšený a musí pokrývat i dostatečně obezřetné a odpovědné počínání při zacházení s vodou v bytě. Zákon vymezující vzájemná práva a povinnosti pronajímatelů a nájemců dává určité vodítko, v jakém směru má který z nich dbát na prevenci proti úniku vody, a to zejména podle rozlišení, za které části bytu odpovídá a jejichž údržbu a opravy má provádět.

Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že ve věci chybí naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti nájemce za způsobenou škodu, konkrétně porušení právní povinnosti, neboť zákon ani žádný jiný předpis nezavazuje nájemce provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích vyžaduje. Kromě toho odvolací soud neodlišil deliktní odpovědnost od smluvní (§ 2913 o. z.) [„Porušení smluvní povinnosti … (1) Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. … (2) Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.„], neposoudil obsah nájemní smlouvy a z ní plynoucí rozsah povinností nájemce ohledně běžné údržby a běžných oprav souvisejících s užíváním bytu a v důsledku toho zůstal jeho právní závěr neúplný, a tedy nesprávný.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 1817/2020, ze dne 28. 1. 2021)

 

 

Posouzení schopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat

 

Z ustanovení § 581 o. z. [„Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“] je zcela zřejmé, že upravuje dva důvody neplatnosti právního jednání. Neplatným je především právní jednání, které učinila osoba, jež není plně svéprávná, a ke kterému není způsobilá (věta první). Druhým možným důvodem neplatnosti je skutečnost, že osoba jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (věta druhá).

Ze spojení ustanovení § 581 o. z. s ostatními ustanoveními o. z. pak vyplývá, že každý z obou důvodů neplatnosti právního jednání se prokazuje odlišně. Zatímco tvrzenou neplatnost právního jednání uskutečněného v duševní poruše (tj. neplatnost podle § 581 věta druhá o. z.) je třeba prokazovat např. prostřednictvím svědků či znaleckého posudku, k prokázání neplatnosti z důvodu neúplné svéprávnosti (tj. podle § 581 věta první o. z.) stačí zjištění, že právní jednání činila osoba nezletilá (podle povahy jednání nad rámec přiměřenosti věku), anebo osoba sice zletilá, která však byla ve svéprávnosti omezena. Omezit svéprávnost člověka může jen soud, za podmínek stanovených v ustanovení § 55 a násl. o. z. (tj. včetně vymezení rozsahu, v jakém se způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje), a to rozsudkem vydaným v řízení vedeném podle ustanovení § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb. Tato právní úprava je zcela jednoznačná, vylučuje jakékoli úvahy o tom, že by se o omezení svéprávnosti (s následkem neplatnosti uskutečněného právního jednání podle § 581 věta první o. z.) mohlo rozhodovat až následně – po učinění konkrétního právního jednání.

V projednávané věci zůstavitelka v době pořízení závěti nebyla osobou nezletilou a nebylo ani tvrzeno ani zjištěno, že by soud za jejího života rozhodl o omezení její svéprávnosti. Za tohoto stavu dovolací námitka žalobce, že se na tento případ vztahuje ustanovení § 581 odst. 1 věta první o.z., není oprávněná. Pokud žalobce tvrdil, že zůstavitelka nebyla „s ohledem na svůj zdravotní a mentální stav“ schopna samostatně právně jednat, a všechny navržené a provedené důkazy, včetně znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie, směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitelky a jeho vlivu na její rozpoznávací schopnosti, bylo na místě rozhodovat o případné neplatnosti právního jednání (závěti) podle ustanovení § 581 odst. 1 věta druhá o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 24 Cdo 2263/2020, ze dne 20. 1. 2021)