Liberační důvod provozovatele podle § 2924 o. z.

 

I. Ustanovení § 2924 věta druhá o. z. [„Kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.“] patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

II. Provozovatel se může povinnosti k náhradě škody způsobené provozní činností podle § 2924 o. z. zprostit, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Jak plyne z důvodové zprávy, výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoliv všech myslitelných opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si při provozování počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (řádný a odborně způsobilý provozovatel).

III. Požadavek, aby každý, kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, pokácel všechny stromy obecně náchylné k vyvrácení, již nespadá do kategorie veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, a to ani provozuje-li parkoviště. Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že se místo nachází v oblasti s častým výskytem silných poryvů větru. Taková okolnost může vést k nutnosti intenzivnější péče o dřeviny a častější kontrole jejich stavu, přesto však neodůvodňuje požadavek na odstranění všech stromů pouze z důvodu, že je u nich vyvrácení obecně pravděpodobnější než u jiných. Příčinou pádu smrku byl v projednávané věci mimořádný meteorologický jev a lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že provozovatelka za daných okolností nemohla pádu zdravého stromu a vzniku škody zabránit ani s vynaložením veškeré péče, kterou je po ní možno rozumně požadovat.

Obdobný výklad liberačního důvodu u provozu dopravního prostředku podává usnesení sp. zn. 23 Cdo 4080/2016, v němž Nejvyšší soud vyložil, že neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. Takovou událostí jsou i pády stromů v důsledku vichřice a přívalových dešťů.

IV. Pro úplnost lze nad rámec dovolacího přezkumu vyslovit pochybnosti o správnosti právního závěru odvolacího soudu, že vyvrácený strom byl za daných skutkových okolností věcí použitou při provozní činnosti, neboť neplnil žádnou provozní funkci (nebylo na něm připevněno např. osvětlení nebo informační tabule apod.), na rozdíl od stromu v areálu určeném k rekreaci. S největší pravděpodobností tak nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu (újmu) způsobenou provozní činností podle § 2924 věta první o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1828/2020, ze dne 8. 3. 2022)

 

 

Odpovědnost Policie ČR za újmu podle § 95 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

 

Zákon o Policii České republiky má ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. povahu speciálního právního předpisu, který se použije přednostně, je-li naplněna skutková podstata uvedená v § 95 zákona o Policii České republiky. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb. přichází v úvahu pouze, pokud policie způsobila újmu nesprávným úředním postupem, který však není možné klasifikovat jako újmu způsobenou policií v souvislosti s plněním jejích úkolů.

Z hypotézy § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky [„Stát je povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.“] nikterak neplyne dovolatelkou namítaný závěr, že by se toto ustanovení mělo aplikovat toliko v případě legálního postupu Policie ČR. Naopak podstatné je zejména to, zda tvrzená újma vznikla v souvislosti s plněním úkolů Policie ČR, nejednala-li Policie ČR v postavení orgánu činného v trestním řízení (v takovém případě je dána aplikační přednost zákona č. 82/1998 Sb.). V tomto ohledu daná norma z hlediska věcného vymezení dopadá na užší okruh případů nežli norma obsažená v § 13 OdpŠk, jenž se týká obecně úředního postupu. Ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky tudíž obsahuje normu speciální. Naplnění zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky vylučuje aplikaci zákona č. 82/1998 Sb.

Bez ohledu na změnu pojetí nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé z poškození zdraví novým občanským zákoníkem, který důsledně rozlišuje nároky na náhradu škody a na odčinění nemajetkové újmy, je na místě v režimu zákona o Policii České republiky i nadále chápat tyto nároky jako nároky na náhradu škody. Ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky tak lze vztáhnout též na újmy na zdraví či životě ve smyslu § 2958 [„Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“] a § 2959 [„Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“] o. z., jež svou povahou spadají mezi újmy nemajetkové.

Protože zákon o Policii České republiky neobsahuje zvláštní úpravu promlčení ani rozsahu nahrazované újmy, uplatní se obecná úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb.

                       
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 2249/2020, ze dne 8. 3. 2022)

 

 

Rozšíření ochrany rodinné domácnosti na pozemek přiléhající k domu

 

Druhý manžel se podle ustanovení § 747 o. z. může domáhat ochrany proti jednání nakládajícího manžela, které může znemožnit nebo ohrozit bydlení manželů nebo rodiny v obydlí jako prostoru jejich soukromé sféry. Je-li tedy smyslem interpretovaného ustanovení ochrana obydlí, v němž se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, je nutné přistoupit k širšímu výkladu tak, že ochrana se může vztahovat nejenom na vlastní dům jako stavbu a na pozemek, na němž se dům (zpravidla jako jeho součást) nachází, ale i na pozemek k domu přiléhající, tvoří-li s ním jeden funkční celek za účelem bydlení, jestliže předmětné jednání znemožňuje nebo ohrožuje bydlení manželů nebo rodiny. Tímto pozemkem může být (mimo jiné) i pozemek zajišťující přístup k domu nebo pozemek, jenž je přilehlou oplocenou zahradou.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 252/2021, ze dne 16. 3. 2022)