Kolize práva na ochranu osobnosti soudkyně a práva na svobodu projevu
I. Problematikou svobody projevu a práva na informace v souvislosti s kritikou soudců se podrobně zabýval Ústavní soud, který v souvislosti s kritikou soudů a soudců uzavřel, že při posuzování toho, zda nejsou dotčené výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, je třeba vzít v úvahu rovněž následující faktory: (1) vůči komu kritika směřuje, (2) kdo kritizuje, (3) co, (4) kde a (5) jakou formou.
II. Soudci jsou veřejní činitelé, proto musí snést větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Platí, že čím širší část soudní soustavy je kritizována, tím více je projev chráněn, což platí i při kritice vyšších soudů či jejich jednotlivých soudců. Soudní moc, jejíž činnost se dotýká jednotlivců i celé společnosti, musí být proto podrobena veřejné kontrole, která se realizuje mimo jiné otevřenou diskuzí o otázkách spojených s fungováním soudní moci, neboť důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti a která si zasluhuje ochranu, nemá být slepá. Otázky spojené s fungováním soudní moci jsou předmětem veřejného zájmu, a proto je míra ochrany profesní cti osob působících ve veřejném životě (včetně soudců) před výkonem svobody projevu oslabena a měla by v ní platit informační otevřenost. Avšak má-li soudní moc jako garant spravedlnosti úspěšně plnit své povinnosti, musí požívat důvěry veřejnosti, a proto je třeba tuto důvěru chránit proti vážně poškozujícím a v zásadě neopodstatněným útokům. Nestrannost a autorita soudní moci jsou ústavními hodnotami, které jsou součástí pojmu právního státu a které mohou být legitimním cílem omezení svobody projevu, přičemž nezávislost a nestrannost soudní moci je chráněna na ústavní úrovni rovněž články 36 odst. 1 Listiny a 82 odst. 1 Ústavy.
III. V projednávané věci je rozhodné, že předmětné výroky se týkaly profesní sféry soudkyně rozhodující v prvním stupni, přičemž neúplná a tím zkreslující skutková tvrzení spolu s hodnotovým soudem, který postrádal skutkový základ, v kontextu celého článku spojuje soudkyni s negativními jevy, které poškozují jak její profesní čest, tak soudní moc jako celek.
Autorem předmětných výroků je novinář (kritérium kdo), který vzhledem ke specifikům svého povolání zastupuje větší okruh lidí (veřejnost), a proto jeho projevy požívají větší ochrany. Současně však jako profesionál, který předkládá veřejnosti skutková tvrzení (s předpokladem, že jim veřejnost uvěří), musí vyvinout přiměřené úsilí ke zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Této povinnosti však autor článku nedostál, neboť nejen že si od soudkyně nevyžádal stanovisko ke konkrétním kauzám, kterým se chtěl v článku věnovat, ale neověřil si ani pravdivost údajů uvedených v článku z veřejně přístupných zdrojů. Autor tedy neměl ani zvláštní zájem přinést objektivní a kompletní informace.
Předmětem kritiky (kritérium co) byla tři rozhodnutí soudkyně (vydaná v letech 2002 až 2005, tedy vzhledem k publikaci článku před více než 10 lety), přičemž pouze ohledně jednoho byla kritika oprávněná; ve vztahu k ostatním dvěma nebyla založena na reálném skutkovém základě. Navíc předmětný výrok 5 spolu s celkovým vyzněním článku, na základě neúplných a tím zkreslených a v důsledku toho nepravdivých skutkových tvrzení a hodnotového soudu postrádajícího reálný skutkový základ, vykresluje žalobkyni jako soudkyni, která rozhoduje nesprávně, což vede jednak k poškozování firem, ale i k žalobám na náhradu škody vůči státu v milionových částkách, případně připravuje účastníky o možnost domáhat se odškodnění. Ve svém souhrnu tak nejde o kritiku jednotlivých soudních rozhodnutí, ale o kritiku profesní činnosti soudkyně, která je dávána do souvislosti se společensky negativními jevy. Taková kritika nezasahuje pouze profesní sféru soudkyně, ale dotýká se i její osobní cti. Článek byl zveřejněn v celostátně distribuovaných a hojně čtených novinách (kritérium kde), přičemž kritika soudců ve sdělovacích prostředcích (zejména pokud řízení dosud neskončilo, což však nedopadá na projednávaný případ) požívá nižší ochrany ve srovnání s projevem při soudním jednání, ať již ústním či písemným. Formě článku (kritérium jak) nelze ničeho vytknout, neboť není expresivní ani vulgární.
Při posuzování, zda došlo k zásahu do osobnostních práv soudkyně podle uvedených kritérií, svědčí pro zvýšenou toleranci vůči předmětným výrokům a celkovému vyznění článku, že šlo o projev novináře (kritérium kdo) a skutečnost, že tento výrok nebyl expresivní (kritérium jak). Naopak k tíži novináře jde, že šlo o článek zveřejněný v celostátně distribuovaném sdělovacím prostředku – novinách (kritérium kde), jež se týkal soudkyně prvoinstančního soudu (kritérium vůči komu) a jeho autor nevyvinul přiměřené úsilí ke zjištění pravdivosti výroků v článku uváděných. V neprospěch novináře hovoří i to, že ve svém souhrnu šlo o kritiku ad personam (soudkyně) a nikoliv kritiku ad rem (jejích rozhodnutí), jež zasahovala nejen její profesní sféru, ale měla dosah i do sféry osobní (její cti). Autor (skrze zrušená rozhodnutí) podsouvá čtenáři, že se soudkyně dopouští nezákonností a spojuje její osobu s „podivnými konkurzy“, jež jsou v článku dávány do souvislosti s konkurzní mafií, nezákonnostmi, rozkrádáním společností a úmyslným poškozováním podnikatelů insolvenční mafií. Taková kritika se ovšem musí zakládat na objektivních důvodech (např. že orgány činné v trestním řízení vedou proti soudkyni trestní řízení, existují důkazy o stycích a kooperaci soudkyně s osobami, proti kterým se vede trestní řízení nebo které již byly za trestnou činnost odsouzeny apod.), jež však autor nepředložil. Navíc je-li soudní proces založen na systému opravných prostředků, není samo o sobě nic negativního na tom, že odvolací soud změní nebo zruší rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovozovat jen z toho pochybnosti o rozhodovací činnosti soudce je nepřípustná zkratka nerespektující pravidla soudního řízení.
Lze shrnout, že v neprospěch novináře hovoří většina posuzovaných kritérií. Proto závěru odvolacího soudu, že předmětné výroky jsou nepravdivé, kritika soudkyně tak není založena na reálném skutkovém základě, jde proto o kritiku nepřiměřenou, jíž bylo zasaženo do profesní i osobní cti soudkyně, nelze ničeho vytknout.
IV. Dojde–li k neoprávněnému zásahu do profesní cti soudkyně zveřejněním textu vytvářejícího o ní dojem, že rozhoduje nesprávně, poškozuje tím účastníky a její rozhodování dává do souvislosti s nezákonnostmi, rozkrádáním společností a úmyslným poškozováním podnikatelů, jde o zásah takové závažnosti, že k jeho účinnému odčinění je nutno poskytnout zadostiučinění v penězích.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 19/2020, ze dne 14. 12. 2021)