Nemajetková újma vzniklá v důsledku zatajení chybného postupu advokáta
Porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. Nepřichází-li v úvahu podle jiných zvláštních zákonných ustanovení náhrada nemajetkové újmy na jiných než přirozených osobnostních právech, zakládá poškozenému právo na její náhradu § 2971 o. z. [„Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.“] za splnění tam uvedených podmínek.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1907/2021, ze dne 17. 8. 2022)
Přehlasovaný vlastník při hlasování mimo zasedání
Není dán důvod, aby se ustálená judikatura dovolacího soudu vztahující se k výkladu toho, kdo je přehlasovaným vlastníkem ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., nevztahovala i na rozhodování o přijetí usnesení mimo shromáždění vlastníků jednotek. Bez ohledu na formu rozhodování je totiž podstatou institutu přehlasovaného vlastníka projevení nesouhlasu s přijímaným rozhodnutím, který není možné spatřovat v neúčasti na hlasování bez vážných důvodů.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 189/2022, ze dne 1. 8. 2022)
Z odůvodnění zamítavého usnesení:
Odvolací soud [Vrchní soud v Praze] posoudil věc podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen ,,o. z.“), a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že uvedené ustanovení řeší ochranu vlastníka jednotky z hlediska osobního, časového i věcného, a proto je pro tento případ vyloučena podpůrná aplikace (ve smyslu § 1221 o. z.) ustanovení § 258 a § 259 o. z. o spolku (která formulují tato hlediska odlišně), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného. Ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. má aktivní legitimaci k uplatnění návrhu o neplatnost rozhodnutí shromáždění pouze přehlasovaný vlastník, za nějž je považován ten, kdo hlasoval proti přijímanému rozhodnutí, nikoli ten, kdo se hlasování zdržel, tedy nehlasoval ani pro a ani proti přijímanému rozhodnutí. Tento postoj totiž znamená jeho pasivitu resp. nedostatek projevu vůle ve vztahu k přijímanému rozhodnutí. Dále dospěl k závěru, že tento výklad je aplikovatelný i pro rozhodnutí mimo zasedání, neboť není důvod činit rozdílu v poměrech rozhodování vlastníků jednotek přímo na zasedání shromáždění a v poměrech rozhodování vlastníků jednotek mimo toto zasedání (tzv. per rollam). Postup při hlasování mimo zasedání je striktně upraven v § 1211 až § 1213 o. z., vlastník jednotky má stejnou možnost se seznámit se s návrhem rozhodnutí a projevit svou vůli jej přijmout nebo nepřijmout, případně se k němu nevyjádřit – nehlasovat. Jestliže bylo prokázáno, že navrhovatelé se při hlasování per rollam nevyjádřili – nehlasovali proti ani pro přijímané usnesení, nelze je považovat za přehlasované vlastníky jednotky.
Dovolání není důvodné.
Podle § 1209 odst. 1 o. z., je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky navrhnout soudu, aby o záležitosti týkající se správy domu a pozemku rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
V soudní praxi není pochyb o tom, že právo obrátit se na soud s návrhem na určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním může pouze přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení). Výkladem slovního spojení „přehlasovaný vlastník“ se dovolací soud opakovaně zabýval v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1992 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Předně dovodil, že za přehlasovaného nelze považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a při něm hlasoval pro přijetí napadeného usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). Oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení rozhodnutí přijatého shromážděním však není ani vlastník, který se účastní shromáždění a zdrží se hlasování. Takový vlastník totiž nedává svým postojem najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1459/15). Nejvyšší soud také vyložil, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o usnesení, a proto je nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015). Formuloval rovněž právní závěr, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).
Od takto nastaveného výkladu slovního spojení „přehlasovaný vlastník„, užitého v § 11 odst. 3 větě třetí zákona o vlastnictví bytů, se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Citované ustanovení totiž užívá pro vymezení osoby aktivně legitimované k podání návrhu na přezkum usnesení přijatého shromážděním naprosto shodné slovní spojení. Neexistuje jediný rozumný důvod, pro který by toto slovní spojení mělo být v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vykládáno jinak. Snad jen na okraj lze doplnit, že výraz „přehlasovat“ znamená hlasováním překonat, z čehož pro poměry rozhodování shromáždění vlastníků jednotek vyplývá, že přehlasovaným je takový vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl, tedy – řečeno jinak – hlasoval proti, byl však přehlasován (překonán) většinou tvořenou jinými vlastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5883/2017, a sp. zn. 26 Cdo 1312/2017 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1566/18). V usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, pak Nejvyšší soud dodal, že za přehlasovaného vlastníka jednotky nelze považovat ani toho, kdo (řádně pozván na shromáždění a informován o jeho plánovaném programu) se ze shromáždění vzdálil (nikoli ze zdravotních či jiných vážných důvodů) a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato.
Hlasování mimo zasedání (per rollam) bylo do 30. 6. 2020 upraveno v §§ 1210 až 1214 o. z. Uvedená ustanovení stanovila, v jakých případech lze hlasovat mimo zasedání (§1210 o. z.), co musí být obsahem písemného návrhu na rozhodnutí mimo zasedání a v jaké lhůtě se má vlastník jednotky vyjádřit (§ 1211 o. z.), způsob oznámení výsledků hlasování (§ 1213 o. z.) a požadovaný počet hlasů pro přijetí rozhodnutí (§ 1214 o. z.). Podle § 1212 o. z. se k platnosti hlasování vyžaduje vyjádření vlastníka jednotky s uvedením dne, měsíce a roku, kdy bylo učiněno, podepsané vlastní rukou na listině obsahující plné znění návrhu rozhodnutí. Z uvedených ustanovení tak plyne, že vlastník jednotky má možnost (obdobně jako při zasedání shromáždění) seznámit se s návrhem rozhodnutí shromáždění a podklady pro jeho posouzení, zaujmout k němu stanovisko ve formě vyjádření souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím, případně oznámit, že se zdržuje hlasování. Uvedená ustanovení neřeší situaci, kdy se vlastník jednotky ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádří. Jestliže je k platnému hlasování třeba vyjádření vlastníka v kvalifikované formě, je na místě v takovém případě uzavřít, že platně nehlasoval, což je obdobné tomu, že se neúčastnil zasedání shromáždění.
Z uvedeného vyplývá, že není dán důvod, aby se ustálená judikatura dovolacího soudu vztahující se k výkladu toho, kdo je přehlasovaným vlastníkem ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., nevztahovala i na rozhodování o přijetí usnesení mimo shromáždění vlastníků jednotek. Bez ohledu na formu rozhodování je totiž podstatou institutu přehlasovaného vlastníka projevení nesouhlasu s přijímaným rozhodnutím, který není možné spatřovat v neúčasti na hlasování bez vážných důvodů.