Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké

 

I. Majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy dle § 2959 o. z. je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritérium zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Právo na soukromí a rodinný život sekundární oběti je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo pozůstalým vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy.

Tím spíše to platí u usmrcení osoby blízké při dopravní nehodě, neboť systém povinného smluvního pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel založený zákonem č. 168/1999 Sb. zajišťuje poškozenému přímý nárok na pojistné plnění v rozsahu, v němž za újmu odpovídá provozovatel či řidič vozidla. I ten je pojištěním odpovědnosti chráněn, neboť má podle zákona právo, aby újmu jím způsobenou nahradil za něj poškozenému pojistitel; tento typ pojištění je tedy svým způsobem i zajištěním dostatečného majetkového stavu škůdce. Případná okolnost, že škůdce způsobem jízdy či jiným chováním založil důvod, aby vůči němu pojistitel odpovědnosti uplatnil postižní nárok, je výjimečnou okolností, která nemůže jít k tíži poškozeného v tom smyslu, že by výše plnění byla nižší právě s přihlédnutím k majetkovým poměrům škůdce.

Nehrají-li majetkové poměry škůdce zásadně roli při odstupňování výše náhrady, je pro její výši nerozhodné, zda je povinna ji hradit fyzická nebo právnická osoba či pojišťovna.

II. Při stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké (§ 2959 o. z.) je třeba vzít v úvahu všechny prokázané okolnosti dokreslující vztah pozůstalé osoby a zemřelého, jakož i obtíže, útrapy a omezení, která pozůstalému úmrtí osoby blízké přineslo, aniž by se žalobce domáhal zvýšení náhrady z určitého důvodu o nějakou k němu se vztahující konkrétní částku. Úprava obsažená v § 2959 o. z. je komplexní a pokrývá všechny projevy ztráty osoby blízké pro pozůstalé a všechny dopady do jejich nemajetkové sféry, a to včetně zásahu do základního lidského práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Jinak řečeno, všechna hlediska a kritéria rozhodná pro náhradu újmy v důsledku úmrtí osoby blízké musí být zohledněna v rámci náhrady stanovené podle § 2959 o. z. (nelze je uplatňovat jako samostatný nárok), přičemž okolnost prohlubující duševní strádání je způsobilým důvodem pro navýšení náhrady této nemajetkové újmy. Takovou okolností nepochybně je i nutnost převzít péči o nezletilá vnoučata, která zcela osiřela.

III. Ustanovení § 2960 o. z. upravuje náhradu nákladů spojených s potřebnou péčí o osobu, jejíž zdraví je v důsledku škodní události poškozeno. Na základě tohoto ustanovení tak nelze v případě smrti osoby blízké přiznat osobě, která pečuje o nezletilé děti zemřelé osoby, náhradu nákladů na péči o nezletilé. Takovou situaci řeší jiná zákonná ustanovení.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2091/2020, ze dne 29. 6. 2022)

 

 

Okamžité zrušení pracovního poměru pro neomluvené zameškání práce

 

I. Neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu; kromě délky nepřítomnosti zaměstnance v práci je nutno přihlédnout zejména k důsledkům nepřítomnosti zaměstnance v práci pro zaměstnavatele, k dosavadnímu postoji zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností (srov. NS 21 Cdo 2542/2007).

II. V projednávané věci je třeba jednání zaměstnankyně spočívající v jejím neomluveném zmeškání práce (aniž by se jednalo o překážku v práci a aniž by k tomu měla vážný důvod) hodnotit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vzhledem k tomu, že zaměstnankyně se svévolně v měsíci dubnu 2020 po dobu 15 pracovních dnů nedostavovala k výkonu práce, ačkoliv byla opakovaně (minimálně třikrát) k nástupu na pracoviště vyzývána zaměstnavatelkou, na uvedené výzvy nijak nereagovala a setrvávala v nečinnosti, nebylo v projednávané věci možné po zaměstnavatelce spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnankyně u ní nadále pokračoval a aby zaměstnankyni zaměstnávala (v případě rozvázání pracovního poměru výpovědí namísto okamžitého zrušení) alespoň po dobu výpovědní doby.

Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „s ohledem na okolnosti případu (zejména na pouze obecnou a neformální výzvu nástupu do zaměstnání a dosavadní faktický nepravidelný výkon pracovních povinností, realizovaný pouze na konkrétní pokyny zaměstnavatele) se nejedná o natolik výjimečnou situaci, pro kterou nelze po zaměstnavatelce spravedlivě požadovat, aby zaměstnankyni zaměstnávala do uplynutí výpovědní doby“, a že „porušení povinností … nelze považovat za porušení zvlášť hrubým způsobem a nejsou proto naplněny podmínky § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.“

K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době. Tato povinnost zaměstnance trvá od vzniku pracovního poměru až do jeho skončení. Zaměstnanec je povinen plnit své pracovní povinnosti podle pracovní smlouvy, není povinností zaměstnavatele, aby zaměstnance v pracovním poměru vyzýval k docházce do zaměstnání. Jestliže byla zaměstnankyně opakovaně vyzvána (ústně) k nástupu do práce, protože do zaměstnání nedocházela, byla zcela splněna povinnost (připravenost) zaměstnavatelky přidělovat práci podle pracovní smlouvy (když i jednání o přidělování práce, konkrétních úkolů vedli zaměstnankyně a jednatel zaměstnavatelky „neformálně, ve společném bydlišti nebo na pracovišti“).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 733/2022, ze dne 15. 7. 2022)