Existence příčinné souvislosti v případě protiprávního jednání více škůdců

 

Způsobí-li protiprávní jednání více škůdců ve svém souhrnu vznik újmy, byť jednání jednotlivých škůdců by ke vzniku újmy nevedlo, je dána příčinná souvislost mezi jednáním každého z nich a vznikem újmy i jejich solidární odpovědnost podle § 2915 odst. 1 věty první o. z. [„Je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.“].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 2128/2020, ze dne 14. 7. 2021)

 

 

K výkladu obsahu závěti pořízené po 01.01. 2014

 

I. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti.

Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z. [„Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.“], podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí názor, že výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji.

II. V projednávané věci zůstavitel určil vnuka za dědice „rodinného domku a související nemovitosti ve XY, vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení„; je tak evidentní, že pro tohoto dědice zůstavitel určil zcela konkrétní majetek. Z textu závěti současně vyplývá, že si zůstavitel byl vědom toho, že tento majetek je v jeho společném jmění s manželkou, a i když projevil přání, že by v jejím portfoliu neměly zůstat žádné nemovitosti, neobsahuje závěť žádné ustanovení o případném jiném určení věcí pro vnuka, pokud pozůstalé manželce podíl na nemovitých věcech při vypořádání společného jmění zůstane a součástí pozůstalosti se stane jen polovina věcí.

Za situace, kdy společné jmění manželů bylo vypořádáno rozhodnutím soudu (s účinky ke dni smrti zůstavitele) tak, že do pozůstalosti připadla jen ideální jedna polovina předmětných věcí a druhá polovina připadla pozůstalé manželce, nemá požadavek vnuka, aby mu polovina uvedených věcí, které při vypořádání společného jmění připadly pozůstalé manželce, byla vykompenzována jiným majetkem, resp. podílem na majetku z pozůstalosti, oporu v závěti. Absenci „náhradního řešení“ přímo v závěti, nelze nahradit výkladem podle ustanovení § 1494 odst. 2 o. z. – šlo by zcela zjevně o nahrazení vůle zůstavitele, která nebyla v závěti projevena.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 24 Cdo 750/2021, ze dne 28. 7. 2021)