Tarifní hodnota ve věcech osobnostních práv

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat a při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve věci osobnostních práv) postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu [tj. tarifní hodnota 50.000,-Kč].

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024)

Náležitosti výroku usnesení podle § 175k odst. (2) o.s.ř. (ve znění do 31.12.2013)

Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Jiné náležitosti, které musí výrok usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. obsahovat, judikatura dovolacího soudu nezmiňuje. Tyto požadavky dosavadní judikatury na (povinné) náležitosti usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. se dovolacímu soudu i nyní jeví jako dostatečné a korektní.

V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že občanský soudní řád předvídá více situací, kdy s neprovedením procesního úkonu, k němuž je účastník vyzýván usnesením soudu, jsou spojeny pro účastníka nepříznivé důsledky. Jen v některých z nich však zákon výslovně stanoví (požaduje), že „o tomto následku musí být účastník poučen“ (srov. např. § 43 odst. 2, § 114b odst. 5 nebo § 337e odst. 3 o. s. ř.). Zde potom lze dovozovat, že jde o povinnou náležitost usnesení soudu. Tento požadavek však v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. chybí, proto z jeho znění nelze dovodit, že by výrok usnesení soudu měl (musel) obsahovat též poučení o následku nepodání žaloby. Byť se tedy odvolací soud v této souvislosti ne zcela přiléhavým způsobem vyjádřil k poučovací povinnosti soudu, jeho závěr o tom, že absence poučení ve výroku usnesení soudu prvního stupně neznamená, že by s nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě nemohl nastat následek předvídaný v třetí větě ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., je v souladu se zákonem.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 877/2024, ze dne 31. 5. 2024)