Přičítání porušení rodičovské povinnosti druhému rodiči

 

Porušení rodičovské povinnosti jedním z rodičů nelze bez dalšího přičíst rodiči druhému a v důsledku toho krátit rozsah nahrazované újmy způsobené usmrcením dítěte z důvodu spolupodílení se na jejím vzniku podle § 2918 o. z. [„Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.“].

V posuzovaném případě založil odvolací soud své částečně zamítavé rozhodnutí na závěru, že otec při jízdě automobilem nepřipoutal svého nezletilého syna, čímž porušil svou rodičovskou odpovědnost ve smyslu § 858 o. z. [„Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.“]. Jelikož v inkriminovanou dobu náležela rodičovská odpovědnost i matce, byť v daném okamžiku nad nezletilým vykonával faktický dohled jeho otec (řidič vozidla), krátil s odkazem na § 2918 o. z. její nárok na náhradu nemajetkové újmy o 50 %. S odvolacím soudem lze souhlasit, že otec porušil svou rodičovskou odpovědnost (zejména povinnost dohledu nad nezletilým), když při jízdě automobilem svého syna nepřipoutal bezpečnostními pásy do autosedačky, což podstatným způsobem přispělo k fatálnímu následku spočívajícímu v jeho úmrtí. Nesprávný je ale jeho závěr, že toto porušení právní povinnosti lze přičíst matce, která se v projednávané věci jako druhotná oběť domáhá náhrady nemajetkové újmy za usmrcení syna podle § 2959 o. z. [„Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“], a odůvodnit jím krácení jejího nároku. Matce nutno přisvědčit, že měla povinnost umožnit styk otce s nezletilým synem a podle skutkových zjištění neměla důvod se domnívat nebo předpokládat, že otec poruší tak fatálním způsobem svou rodičovskou odpovědnost. Matka se žádným způsobem nepodílela na vzniku újmy, a proto není v projednávaném případě prostor pro aplikaci § 2918 o. z., jak nesprávně učinil odvolací soud.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2248/2020, ze dne 26. 10. 2021)

 

 

Práce přesčas u zaměstnance s kratší pracovní dobou

 

I. U zaměstnance s kratší pracovní dobou je třeba rozlišovat jednak práci konanou sice nad rámec sjednané kratší pracovní doby, avšak do rozsahu stanovené týdenní pracovní doby (za výkon takové práce zaměstnanci přísluší mzda bez příplatku uvedeného v ustanovení § 114 odst. 1 zák. práce), a jednak práci konanou nad rozsah stanovené týdenní pracovní doby, kterou zákon v ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zák. práce označuje jako práci přesčas, za niž zaměstnanci přísluší mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo (dosažená mzda), a příplatek nejméně ve výši 25% průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku.

Domáhá-li se zde proto zaměstnankyně žalobou po zaměstnavateli, aby jí doplatil mzdu za práci, kterou vykonala nad rámec sjednané pracovní doby, je závěr o tom, jaké plnění (zda pouze samotná mzda, nebo mzda spolu s příplatkem za práci přesčas) za výkon takové práce zaměstnankyni náleží, záležitostí právního posouzení a nelze takový žalobní požadavek řešit formou eventuálního petitu.

II. Podmínkou toho, aby činnost zaměstnance, který u zaměstnavatele pracuje na „zkrácený pracovní úvazek“ (kratší pracovní dobu), mohla být považována za výkon práce nad rámec sjednané kratší pracovní doby, případně za práci přesčas, půjde-li o výkon práce nad rámec stanovené týdenní pracovní doby, je v obou případech souhlas zaměstnavatele s výkonem takové práce.

Souhlas zaměstnavatele přitom nemusí být pouze písemný, ale může být učiněn také ústně, případně i mlčky. Na souhlas zaměstnavatele je zde třeba nahlížet jako na projev vůle, který sice může být i nevýslovný, ale musí z něj vyplývat vůle zaměstnavatele, aby taková práce zaměstnance byla skutečně považována za práci konanou nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby, případně za práci přesčas. To, že zaměstnankyně fyzicky setrvávala na pracovišti i po pracovní době, případně že docházela na pracoviště i ve dnech, které nespadaly do sjednaného rozvrhu pracovní doby (pátky a víkendy), nebo že některé pracovní činnosti vykonávala mimo pracoviště, proto ještě neznamená, že zde (ve všech případech) byla vůle zaměstnavatele, aby tato přítomnost zaměstnankyně na pracovišti, případě její činnost mimo pracoviště, byla (mohla být) považována za práci konanou nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby, případně za práci přesčas.

Je-li vzhledem k charakteru práce (zde vědecké práce) věcí každého zaměstnance, jakým způsobem si práci organizuje a kdy ji provádí, nelze (nevýslovný, konkludentní) souhlas zaměstnavatele s výkonem práce zaměstnankyně na rámec sjednané pracovní doby dovozovat pouze z toho, že zaměstnavatel (eventuálně) měl vědomost o tom, že zaměstnankyně pracuje i po pracovní době, případně mimo pracovní dobu, ale příkaz k zastavení práce nedal a výkon práce vzal na vědomí.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 2141/2021, ze dne 27. 10. 2021)