Újma způsobená zásahem do osobnostních práv starostou obce
I. V případě neoprávněného zásahu obce do osobnostních práv člověka, nejde–li o výkon veřejné moci, přichází v úvahu obecná odpovědnost za újmu. Pro takový případ podle § 2914 věty první o. z. [„Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.“] platí, že byl–li neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit obcí k realizaci její činnosti, odpovídá za škodu jím způsobenou (nejde-li o exces) obec.
Jestliže se starosta obce v rozhovoru vyjadřoval k okolnostem týkajícím se nakládání s obecními pozemky, činil tak zcela v rámci své pravomoci (i povinnosti, již mu ukládá § 103 odst. 1 zákona o obcích) reprezentovat obec navenek a informovat veřejnost o činnosti i záměrech obce, a to i v případě, že nejde o výkon veřejné moci, ale o nakládání s jejím majetkem. Odpovědnost za případný neoprávněný zásah do osobnosti žalobce tak nese podle § 81, § 82 a § 2914 věta prvá o. z. obec. Starosta by za újmu odpovídal v případě tzv. excesu.
II. Starosta měl v posuzované věci do osobnostních práv žalobce zasáhnout pronesením jediné věty, v níž vyjádřil domněnku, že byl (redaktorkou) osloven na základě akce žalobce, a současně názor, že důvodem toho je okolnost, že žalobci pokáceli túje, které bez souhlasu na obecních pozemcích vysadil. Avšak toto vyjádření má místní, časový, ale i věcný vztah k problematice týkající se majetku obce, na niž byl redaktorkou dotazován. Týká se totiž rekultivace zeleně na obecních pozemcích, která se u některých obyvatel setkala s nepochopením. Nebylo zjištěno, že by starosta předmětným vyjádřením sledoval konkrétní soukromý zájem; pouze konstatoval svůj názor (jakýsi povzdech), kterým však nijak nevybočil ze své pravomoci, neboť se týkal dané problematiky. Toto vyjádření pak není vulgární, takže ani v tomto směru nejde o exces. Excesem pak v daném případě není ani to, že starosta použil v předmětném výroku subjektivní obraty, neboť tato skutečnost sama o sobě neznamená, že hovoří sám za sebe a ve svém zájmu; vyjádřil tak pouze svou domněnku ohledně důvodu, pro který byl redaktorkou požádán o rozhovor.
III. Starosta jako jeden z orgánů obce vykonává funkci, která má veřejnoprávní charakter, a to i když jedná v rámci samostatné působnosti obce či správy jejího majetku. Při výkonu své funkce se musí řídit zákonem o obcích, respektovat vůli obce (subjektu spravovaného kolektivním orgánem – zastupitelstvem) a prezentovat ji navenek (byť by se jeho osobní názor od stanoviska obce lišil). Proto jej nelze považovat ani za jiného pomocníka ve smyslu § 2914 o. z.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2386/2020, ze dne 6. 10. 2021)
Historická rodinná vazba na předmět vypořádávaného spoluvlastnictví
Kritérium historických rodinných vazeb je při vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze doplňkovým kritériem. Historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1575/2021, ze dne 20. 10. 2021)
Z odůvodnění:
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z toho, že spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Jestliže oba podíloví spoluvlastníci prokáží schopnost náhradu zaplatit, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu poskytnuta třetí osobou půjčka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017).
V dané věci soudy nižších stupňů porovnaly na straně žalobkyně bezprostřední připravenost k vyplacení vypořádacího podílu z vlastních prostředků a na straně žalovaného příslib třetí osoby poskytnout finanční částku odpovídající vypořádacímu podílu. Nikterak přitom nezpochybnily solventnost žalovaného, neboť relevantně prokázal, že je schopen si finanční prostředky opatřit. Zcela správně však uzavřely, že kritérium solventnosti v tomto konkrétním případě svědčí žalobkyni, neboť tato je bezprostředně připravena vypořádací podíl žalovanému vyplatit, a je tudíž lépe solventní.
Při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků lze zohlednit hledisko účelného využití věci, hledisko velikosti spoluvlastnických podílů i např. skutečnost, že spoluvlastník společnou věc udržoval, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019). Významnou okolností v konkrétním případě může být také skutečnost, že společná nemovitost, která je předmětem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tvoří funkční celek s nemovitostí ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4414/2018). V rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji využíval jemu přikázanou věc, je třeba upřednostnit její využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou mu blízkou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007).
Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016].
Zejména soud prvního stupně se v projednávaném případě relevantními kritérii pro přikázání předmětných nemovitostí jednomu z účastníků podrobně zabýval a zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, přičemž tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Oba soudy nižších stupňů zohlednily především místní uspořádání a funkční užití předmětných nemovitostí, které tvoří funkční celek s nemovitostí ve společném jmění manželů žalobkyně. Přihlédly také k setrvalému stavu výhradní péče o předmětné nemovitosti ze strany žalobkyně již od roku 2007. A konečně také upřednostnily osobní zájem na užívání předmětných nemovitostí žalobkyně nad tvrzeným zájmem na jejich užívání ze strany osob blízkých žalovanému.
Co se týče námitky dovolatele, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz kritérium, kdo ze spoluvlastníků hodnotu předmětných nemovitostí spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu, je třeba připomenout, že uvedené je možné vzít v úvahu při zohledňování kritéria účelnosti využití společné věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019). Nalézací soudy se předmětným kritériem zabývaly, když posuzovaly míru využití předmětných nemovitostí oběma účastníky, péči o předmětné nemovitosti a také do nich provedené investice, přičemž jejich úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily kritérium historických rodinných vazeb, je třeba zdůraznit, že uvedené kritérium je pouze doplňkové. Tato jeho povaha vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). V dané věci nejenže ostatní kritéria nevyznívají podle úvahy nalézacích soudů rovnocenně, ale především kritérium historických rodinných vazeb zde není vůbec aplikovatelné. Jestliže dovolatel tvrdí, že účastníci řízení jakožto sourozenci nabyli předmětné nemovitosti do spoluvlastnictví darem od svých rodičů, tak nelze shledat, že v minulosti došlo k přerušení vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny, a logicky pak nelze ani uvažovat o jejich nápravě.
Námitkami dovolatele ohledně hodnocení důkazů odvolacím soudem se dovolací soud nezabýval, neboť je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Proto jsou pro dovolací přezkum bezpředmětné ty části dovolání, ve kterých dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů.
Na základě uvedeného je dovolací soud toho názoru, že úvahy odvolacího soudu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil.