Diskriminace žáka se speciálními vzdělávacími potřebami

I. Diskriminaci z důvodu zdravotního postižení výslovně upravuje § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Tato speciální forma nepřímé diskriminace se podle výslovného znění zákona uplatní v pracovněprávních oblastech a v přístupu ke službám určeným veřejnosti. Služby určené veřejnosti v sobě zahrnují nejen služby dostupné (nabízené) veřejnosti jako je přístup ke zboží a službám typu péče o tělo (např. kadeřnictví, pedikúra), o domácnost (např. úklid, prádelna, čistírna), bydlení nebo přepravy, ale i služby poskytované veřejnoprávními subjekty (např. zdravotní péče, vzdělávání apod.).

II. Jestliže žák se speciálními vzdělávacími potřebami vynaložil finanční částky pouze na osobní asistenci a současně škola zajistila mimo jiné i pro tohoto žáka odbornou pomoc asistenta pedagoga při procesu jeho vzdělávání, neopomněla (neodmítla) přijmout přiměřená opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. K diskriminaci žáka podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona tak nedošlo.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 244/2020, ze dne 13. 1. 2022)

K ochraně osobnostních práv člena církve

Zásada autonomie církví a náboženských společností nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Tak například rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z jejích vnitřních předpisů.

I ochrana osobnostních práv člena církve může mít jen takovou podobu, která nebude v rozporu s kategorickým imperativem nezasahovat do vnitřních záležitostí církve. Soud nemůže zasahovat do církevních aktů, které mají interní povahu, a to ani jejich přímým přezkumem, ani nepřímo tím, že by hodnotil jejich obsah a dovozoval z něj právní důsledky.

Od toho je ale nutné odlišit situace, kdy církevní akty získají vnější dosah, to znamená situace, ve kterých sama církev své akty publikuje takovým způsobem, že jsou dostupné i jiným osobám než jen jejím členům. V takovém případě se již nejedná o čistě vnitřní záležitost církve, která tím vstupuje do veřejného prostoru, a není rozumný důvod, proč by pro její projev v tomto ohledu měla platit výrazně odlišná pravidla, než je tomu u jiných subjektů.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1178/2021, ze dne 10. 2. 2022)