Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

 

Pobíral-li poškozený podle zákona o nemocenském pojištění v pracovní neschopnosti v důsledku nemoci či úrazu dávky nemocenského pojištění, pak se podle § 2962 odst. 1 o. z. [„Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.„] pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti tyto dávky odečtou od průměrného výdělku před vznikem újmy; podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění [„Ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok na regresní náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena.„] škůdce zaplatí částku odpovídající vyplaceným nemocenským dávkám jako regresní náhradu orgánu nemocenského pojištění, který poškozenému dávky vyplatil.

 

Jestliže poškozený žádné dávky podle jiného právního předpisu nepobíral, nelze i vzhledem k výslovné dikci § 2962 odst. 1 o. z. při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti odečítat od předchozích příjmů částky, které by hypoteticky pobírat mohl. Nikdo není povinen platit si nemocenské pojištění, a to ani s poukazem na prevenční povinnost.

Odvolací soud i soud prvního stupně tedy správně vyložily § 2962 odst. 1 o. z., jestliže uzavřely, že nepobíral-li poškozený po dobu pracovní neschopnosti dávky nemocenského pojištění, náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku ve výši průměrného výdělku před vznikem újmy. Při stanovení této náhrady nelze brát v úvahu nemocenské dávky, které by byly poškozenému vyplaceny, kdyby byl účasten nemocenského pojištění, ostatně to lze dovodit i jazykovým výkladem citovaného ustanovení, které počítá s fakticky vyplacenými dávkami, nikoliv hypotetickými (viz formulace „co poškozenému bylo vyplaceno…“).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3053/2021, ze dne 30. 11. 2022)

 

 

Výpověď z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce bytu

 

Důvod k výpovědi nájmu bytu upravený v § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. je sankční povahy. Obecně přitom platí, že aby mohl být konkrétní osobě přičten určitý sankční následek, musí dotčená osoba odpovídat za jednání, s nímž zákon spojuje vznik takového následku. Generální klauzuli odpovědnosti člověka za své (vlastní) jednání v tomto smyslu obsahuje ustanovení § 24 věty první o. z. [„Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.“].

Vzhledem k tomu, že v době, kdy se měla nájemkyně v posuzované věci dopustit jednání, pro něž jí byla dána výpověď z nájmu bytu s odkazem na ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., tj. z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce, trpěla podle zjištěného skutkového stavu duševní poruchou (schizoafektivní porucha, postpsychotický defekt osobnosti v anamnéze, trvalá porucha s bludy), v jejímž důsledku byly zcela vymizelé její rozpoznávací (rozumové) a volní schopnosti, bylo by namístě činit ji za toto jednání odpovědnou a potažmo pokládat za oprávněný postih (sankční následek) jejího závadného chování v podobě výpovědi pouze v případě, že se do stavu uvedené duševní poruchy přivedla vlastní vinou (§ 24 věta druhá o. z.). O takový případ (o případ, v němž lze usoudit na přivození si duševní nezpůsobilosti vlastní vinou jednajícího) v souzené věci nešlo.

V daném případě jde jednoznačně o výpověď s výpovědní dobou, konkrétně pak o výpověď podle § 2288 odst. 1 o. z. Byť pronajímatelka ve výpovědi odkázala na ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., mohlo by – z hlediska jejího obsahu a s přihlédnutím k případným specifickým podmínkám poskytování ubytování v domě s pečovatelskou službou – jít rovněž o výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. Výpovědním důvodem podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. je „jiný obdobně závažný důvod„. Z gramatického a systematického výkladu § 2288 odut. 1 o. z. je zřejmé, že má-li jít o „jiný“ důvod, nepůjde o skutečnosti, jež jsou důvodem pro vypovězení nájmu bytu podle § 2288 odst. 1 písm. a) až c) o. z.; výpovědní důvod podle písm. d) tedy není spojen s porušením povinností nájemce. Výraz „obdobně závažný“ je nutné opět vykládat ve spojení s předcházející části § 2288 odst. 1 o. z. Důvod pro vypovězení nájmu podle § 2288 dost. 1 písm. d) o. z. tak musí být svým významem srovnatelný s výpovědními důvody upravenými pod písm. a) až c), musí být tedy i stejně významný. S ohledem na ochranu nájemce a relativně kogentní úpravu nájmu bytu v občanském zákoníku (§ 2235 odst. 1, § 2239 o. z.) je třeba posuzovat důvody, které by mohly vést k vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z., restriktivně.

Z tohoto úhlu pohledu se však odvolací soud (soud prvního stupně) danou věcí nezabýval, přičemž jeho právní názory by mohly vést až k absurdnímu závěru, že u takovéto osoby je nájem bytu nevypověditelný; proto je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu 26 Cdo 2365/2022, ze dne 1. 11. 2022)