Adekvátnost a význam opatření k zabránění vzniku škod zvěří

 

I. Ukládá-li § 53 zákona č. 449/2001 Sb. [„Vlastník, popřípadě nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována. Stejná opatření může učinit se souhlasem vlastníka honebního pozemku uživatel honitby. Ustanovení zvláštních právních předpisů) ukládající vlastníkům, popřípadě nájemcům honebních pozemků provádět opatření k ochraně před škodami působenými zvěří nejsou dotčena.“] vlastníku, popřípadě nájemci honebního pozemku, povinnost činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří (jde v podstatě o specificky pojatou prevenční povinnost), nelze bez dalšího vyloučit, že přiměřená opatření mohou spočívat i v obecné volbě vhodných pěstebních postupů na jím obhospodařovaných polnostech, potažmo volbě plochy osázené tou kterou plodinou.

Posouzení přiměřenosti opatření se vždy bude odvíjet od konkrétních okolností případu, a to jak na straně dotčeného vlastníka (např. významu dané plodiny, dosažitelných adekvátních technických opatření, jejich faktické proveditelnosti, efektivity a nákladnosti, respektive ekonomické únosnosti), tak i geograficky a biologicky daných podmínek (zejména povaha lokality, její význam pro zvěř a s tím spjatá očekávatelná rizika), aniž by však současně měla být přiměřenost opatření koncipována natolik extenzivně, že by modifikovala či dokonce potlačovala přísnou objektivní odpovědnost uživatele honitby za škody způsobené zvěří, jež je pojímána jako odpovědnost absolutní, bez liberačních důvodů. Zákonné pojetí objektivní odpovědnosti uživatele honitby za škodu způsobenou zvěří (včetně zákonem daného uzavřeného výčtu škod, které se takto nehradí) si naopak v obecné rovině nepochybně žádá restriktivní pojetí přiměřenosti opatření.

Je nutné vzít do úvahy například i rozsah škod způsobených v minulých letech, procento účinnosti daného opatření podle výzkumných poznatků, náklady a pracovní možnosti, dosavadní zkušenosti s migracemi zvěře apod.

II. Obecně platí, že úprava § 441 obč. zák. [„Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.“] (nahrazená s účinností od 1. 1. 2014 úpravou v § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku [„Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.“], jež ovšem vychází víceméně ze shodných principů) se vztahuje na všechny případy, kdy škoda vzniklá poškozenému není v plném rozsahu výsledkem počínání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel sám poškozený. Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti. I v případech tzv. objektivní odpovědnosti za škodu je namístě zohlednit případné spoluzpůsobení si škody poškozeným, respektive jemu přičitatelné okolnosti.

III. Otázka spoluzpůsobení si škody poškozeným je věcí základu nároku, zatímco moderace se týká již jen výše nároku.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3171/2021, ze dne 15. 6. 2022)

 

 

Zřízení zástavního práva k jistotě podle zákona o loteriích

 

Z ustanovení zákona o loteriích vyplývá, že jistota nesmí nejen být uvolněna (čímž se rozumí vyplacení částky nebo provedení platby bankou), ale provozovatel s ní nemůže ani (jinak) nakládat. Nakládáním s jistotou je nutné rozumět nakládání s pohledávkou z běžného účtu provozovatele za bankou. Nakládáním s pohledávkou je (mimo jiné) i její zcizení. Nemůže-li provozovatel tuto pohledávku zcizit, nemůže ji ani postoupit (srov. § 1881 odst. 1 o. z.), a nemůže ji tedy ani zastavit (§ 1335 odst. 1 věta první o. z. [„Zastavit lze pohledávku, kterou lze postoupit jinému. Je-li zástavou pohledávka zástavního dlužníka za zástavním věřitelem, pohledávka a dluh nezanikají splynutím osoby věřitele a dlužníka.“]). V rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích [zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění do 31. 12. 2015 – „Po dobu, na kterou bylo povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydáno, nesmí provozovatel s jistotou nakládat a ani nesmí dojít k uvolnění jistoty nebo její části. Za nakládání s jistotou podle předchozí věty se nepovažuje převod jejího zůstatku mezi bankami nebo spořitelními a úvěrními družstvy po dobu platnosti povolení na základě rozhodnutí vydaného orgánem, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil..“] je tedy takové právní jednání, jímž provozovatel loterií a jiných podobných her dá do zástavy pohledávku vůči peněžnímu ústavu představující jistotu.

Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Neplatné je (mimo jiné) právní jednání, které se příčí dobrým mravům, právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (srov. § 580 odst. 1 a 2 o. z.).

Protože zákon o loteriích nestanoví neplatnost právního jednání jako důsledek nakládání s jistotou v rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích, je třeba vyjít z generální klauzule obsažené v ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a zjišťovat, zda neplatnost právního jednání vyžaduje smysl a účel zákona. Při posuzování rozporu se zákonem je třeba vykládat daný zákon nejen v jeho obecném významu, ale také (a především) ve vztahu ke konkrétnímu právnímu jednání a ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo učiněno.

Účelem jistoty a účelem ustanovení § 4b odst. 3 zákona o loteriích je ochrana sázejících a zajištění pohledávek obcí a státu. V posuzovaném případě se ze skutkových zjištění soudů nepodává (není to ostatně ani tvrzeno), že by strany uzavřením zástavní smlouvy sledovaly poškození zájmů subjektů, k jejichž ochraně jistota slouží. Jejich zájmy chrání sám zákon o loteriích tím, že stanoví, jaké jejich pohledávky, v jakém pořadí a v jaké výši se uhradí z jistoty přednostně, a určuje, kdy a za jakých podmínek může být jistota uvolněna provozovateli, a tedy i k úhradě jeho jiných závazků, včetně závazků zajištěných zástavním právem (§ 4b odst. 4 zákona o loteriích). Zástavní právo by se zájmů uvedených subjektů nemohlo dotknout ani tam, kde by zajištěný dluh byl již splatný, ale zastavená pohledávka se dosud nestala splatnou, neboť postoupení pohledávky ve smyslu § 1336 odst. 2 věty druhé o. z. by bránil výše uvedený zákaz nakládání s jistotou. Smysl a účel zákona proto nevyžaduje, aby v posuzované věci bylo právní jednání (zástavní smlouva) považováno za neplatné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 21 ICdo 44/2021, ze dne 14. 6. 2022)