Prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 2 odst. 1 lex covid

[tj. zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu]

 

Ustanovení § 2 odst. 1 lex covid doplňuje okruh důvodů pro prominutí zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k provedení procesního úkonu, jak jej obecně vymezuje § 58 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných protiepidemických opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto podmínky: účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV–2, který účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně ztížil úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. neobstál. Tehdy lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup vylučuje [např. lhůta k podání dovolání (§ 240 odst. 2 věty první o. s. ř.), lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§ 247 odst. 1 o. s. ř.), lhůty ve vykonávacím řízení (§ 254 odst. 2 o. s. ř.)].

Z toho vyplývá, že k prominutí zmeškání lhůty nemají soudy automaticky přistupovat toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu § 1 lex covid) mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit.

Personálně a organizačně omezený chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu z důvodu epidemie koronaviru SARS CoV-2 sám o sobě nelze považovat za omluvitelný důvod umožňující prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 2 odst. 1 lex covid.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 373/2021, ze dne 24. 3. 2021)

 

 

K účinkům spojeným s uznáním cizozemského rozhodnutí

 

I. Přímým adresátem (procesu) uznání cizozemského rozhodnutí je právě a jen ten stát, jenž na základě jím zvoleného či smluvně ujednaného postupu akceptuje cizí rozhodnutí co do účinků s ním spojených jako rozhodnutí vlastní a který takto stvrzuje, že o konkrétním právním poměru již nebudou rozhodovat soudy a jiné orgány k tomu podle jeho vlastního právního řádu příslušné, nýbrž že tyto poměry byly již pravomocně posouzeny orgány cizího státu, přičemž učiněné posouzení je pro uznávající stát závazné a neměnné.

Tím je současně vyjádřeno, že výsledek řízení o uznání cizího rozhodnutí, ať již kladný ve formě uznání anebo záporný ve formě odepření uznání, se zásadně projevuje v poměrech uznávajícího státu. Okolností existence uznání konkrétního cizozemského rozhodnutí jsou tak pochopitelně vázány nejen orgány uznávajícího státu pro následná (typicky exekuční) řízení, nýbrž i všechny osoby vystupující v rámci soudních řízení vedených u orgánů uznávajícího státu.

 

Názor opačný, tj. že rozsudek o uznání cizozemského rozhodnutí ve svých důsledcích dopadá výlučně jen do poměrů osob, které se takového řízení účastní, nemůže obstát již z důvodů čistě logických a rovněž pragmatických, nelze-li připustit, aby akt státu v podobě stvrzení (uznání) cizí veřejné listiny nepůsobil vůči jakýmkoli dalším osobám účastnícím se na daném území soudního či jiného (exekučního) řízení; důsledkem takového výkladu by totiž byl obligatorní postup vyžadující uznávání cizích rozhodnutí opakovaně, vždy pro konkrétní účel či ve vztahu k jednotlivým osobám či státním orgánům, což bez dalších pochybností záměrem posuzovaného řízení není.

II. Dikce ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZMPS přímo neurčuje procesní postup soudního či jiného řízení; jestliže však důvod, pro který „nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat„, spojuje s existencí jiného pravomocného rozhodnutí vydaného o „témže právním poměru„, definuje tím procesní institut překážky věci pravomocně rozhodnuté coby podmínku řízení, jejíž nedostatek má za následek zastavení řízení, nikoli zamítnutí návrhu (§ 159a odst. 4 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.).

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 20 Cdo 2432/2020, ze dne 1. 4. 2021)