Povinnost k náhradě újmy podle § 2910 věty druhé o. z.

I. Peněžitá pohledávka není absolutním právem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z. [§ 2910 {porušení zákona} – „Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.”]. Peníze na bankovním účtu jsou pohledávkou majitele účtu za bankou. Taková pohledávka je svojí povahou relativním (obligačním) právem, a zásah do takového práva je tak zásahem do práva relativního (obligačního). 

II. Skutková podstata druhé věty § 2910 o. z. je dána tehdy, je–li porušena právní norma, jejíž obsah je zaměřen na ochranu před vznikem určité újmy, aniž by došlo k přímému zásahu do absolutního práva. Porušení takové normy je však relevantní pouze v tom případě, pokud vede k újmě, které má zabránit (tj. porušení ochranného účelu daného pravidla).

III. Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, (dále jen „AML“) upravuje v návaznosti na právo Evropské unie některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a některá práva a povinnosti osob při uplatňování těchto opatření. Účelem zákona je „zabránění zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu a vytvoření podmínek pro odhalování takového jednání“. Pojem legalizace výnosů z trestné činnosti AML v § 3 odst. 1 definuje jako „jednání sledující zakrytí nezákonného původu jakékoliv ekonomické výhody vyplývající z trestné činnosti s cílem vzbudit zdání, že jde o majetkový prospěch nabytý v souladu se zákonem“, přičemž dále uvádí případy podob, jakých toto jednání může nabývat. V § 3 odst. 2 AML vymezuje pojem financování terorismu.

Porušení právní normy zakládá povinnost k náhradě újmy podle § 2910 věty druhé o. z. pouze tehdy, když je tato norma zaměřena na ochranu osob, k nimž poškozený náleží (osobní oblast ochrany), když je újma právě toho druhu, jakému má právní norma zabránit (věcná oblast ochrany), a když k újmě dojde právě tím způsobem, kterému chce právní norma čelit, resp. musí nastat riziko, na které je ochranná norma zaměřena (modální oblast ochrany).

AML není zaměřen na ochranu fyzických či právnických osob před vznikem újmy způsobené podvodným jednáním osob vstupujících do bankovních převodů, nýbrž jeho účelem je zabránit zneužití finančního systému státu k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu. AML tedy neslouží k ochraně individuálních zájmů osob poškozených trestnou činností, a proto není ve vztahu k takovým osobám tzv. ochrannou normou ve smyslu § 2910 věty druhé o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 418/2022, ze dne 17. 5. 2022)

Imperativní ustanovení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy 

Obsah výrazu „imperativní ustanovení“ užitý v kontextu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy je odlišný a širší než imperativní ustanovení ve smyslu čl. 7 Římské úmluvy, mezi něž patří pouze normy, které jsou z důvodu svého politického, ekonomického či společenského významu natolik důležité pro určitý stát, že je nutné je použít bez ohledu na rozhodné právo (mezinárodně kogentní normy), kdežto imperativní ustanovení podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy zahrnují (vnitrostátně) kogentní ustanovení právního řádu určeného podle čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy, která stanovují určitý standard ochrany zaměstnance a od nichž se nelze podle daného právního řádu smlouvou odchýlit. Právě tato ustanovení omezují zvolené právo v rozsahu, ve kterém neposkytuje zaměstnanci stejný či vyšší standard ochrany. Kogentní ustanovení českého zákoníku práce tak sice nejsou „imperativními ustanoveními“ podle čl. 7 Římské úmluvy, jsou ale ustanoveními, od kterých se nelze smluvně odchýlit (označovanými legislativní zkratkou „imperativní ustanovení“ v čl. 3 odst. 3 Římské úmluvy) a která proto mohou omezovat volbu práva v případě individuálních pracovních smluv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy. Tak tomu bude v případě, že české právo je právním řádem, který by byl v souladu s čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy použit, nedošlo-li by k volbě práva podle čl. 3 Římské úmluvy, a že kogentní ustanovení zákoníku práce poskytují zaměstnanci vyšší standard ochrany než právní řád, který si strany pracovní smlouvy pro svůj pracovněprávní vztah zvolily.

Ø     Velký senát proto dospěl k závěru, že při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (§ 50 odst. 4 zák. práce) a o stanovených výpovědních důvodech (§ 50 odst. 2 a § 52 zák. práce).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 31 Cdo 833/2022, ze dne 8. 6. 2022)