Jednorázová náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou osoby blízké

I. Poskytovatel zdravotní péče není povinen hradit pozůstalým jednorázovou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou osoby blízké (§ 444 odst. 3 obč. zák.), jestliže lékaři nepřistoupili při srdeční zástavě ke kardiopulmonální resuscitaci pacienta, jehož stav byl natolik závažný, že resuscitace by k obnovení srdeční činnosti nevedla nebo by obnovila životní funkce jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení umírajícího.

II. V souladu s právní úpravou je nutné se při zkoumání případné protiprávnosti jednání při poskytování zdravotních služeb zabývat tím, jak jsou povinnosti a standardy při poskytování lékařské péče pojímány i z pohledu odbornosti a etiky lékařských rozhodnutí.

Náležité posouzení, zda byly splněny zákonné požadavky dodržení profesních a etických standardů (a to při zvážení povahy onemocnění, aktuálního stavu daného pacienta a s tím související účelnost a dopady uvažovaného postupu), nelze učinit bez odborného medicínského podkladu.

III. Jde–li o osobu na sklonku života, prospívá ochraně lidských práv, lidské důstojnosti a ochraně před zbytečným utrpením, není–li dotčená osoba za každou cenu vystavována marné, neúčelné a trýznivé léčbě.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 961/2021, ze dne 28. 2. 2022)