Zrušení stejného nebo společného práva bydlení rozvedených manželů

 

Ustanovení § 768 o. z. [„(1) Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. … (2) Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.“] řeší následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 obč. zák., přičemž zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit. Jako náhrada je výslovně zmíněna náhrada ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založením práva bydlení a v zákonem předpokládaných případech dokonce ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení, ale může jít i o náhradu finanční (v penězích), což při současných ekonomických poměrech bude zřejmě forma nejčastější, a to i proto, že občanský zákoník bytové náhrady nyní neupravuje a blíže nespecifikuje. Zákon v tomto směru preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou, ale jestliže k ní nedojde, vypořádá jejich společné nebo stejné právo užívat byt po rozvodu manželství na návrh jednoho z nich soud.

Ze znění tohoto ustanovení plyne, že míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 o. z.) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení, čemuž nasvědčují hlediska uvedená v § 768 odst. 1 věta za středníkem o. z., ke kterým by měl soud přihlížet při rozhodování o tom, kterému z manželů dosavadní právo zruší a za jakou náhradu. Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcně právní tituly (např. společná služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. Samostatná úprava vypořádání společného jmění manželů (§ 736 a násl. o. z.) a samostatná úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 1140 a násl. o. z.) použití § 768 o. z. neumožňuje.

Není totiž sporu o tom, že řízení o žalobě na zrušení stejného nebo společného práva bydlení je řízením sporným, které lze zahájit jen na návrh jednoho z bývalých manželů. Tento návrh nemůže být uplatněn v rámci řízení o vypořádání společného jmění nebo v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a samostatně jej nelze uplatnit předem ani později, kdy jsou již vlastnické vztahy uspořádány jinak. V řízení by mělo být současně rozhodnuto o zrušení dosavadního práva a eventuálně o náhradě za jeho ztrátu. V případě společného jmění manželů však návrh na jeho zrušení nepřichází v úvahu, neboť trvalo-li společné jmění manželů v době (ke dni) rozvodu, zaniklo ze zákona rozvodem manželství a není tedy zřejmé, o zrušení jakého práva by měl soud ještě rozhodovat. Samostatně nelze podat ani návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť zrušení podílového spoluvlastnictví je nedílně spjato s jeho vypořádáním (§ 1143 o. z.), přičemž možné způsoby vypořádání a jejich závazné pořadí stanoví zákon.

Ustanovení § 768 o. z. by tak mělo být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 1040/2021, ze dne 23. 3. 2022)

 

 

Předkupní právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovité věci

 

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, nepřipouští, aby osobou blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 byla osoba právnická [„(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner„); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. … (2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.“]. Avšak v případech, ve kterých zákon stanoví k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky rovněž pro jednání mezi právnickou osobou a osobami, které k ní mají určitý (zákonem definovaný) vztah. Zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému stanovené k ochraně třetích osob upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, například v § 590 stanovujícím relativní neúčinnost právních jednání, která dlužník učinil ve prospěch osob jemu blízkých. O takový případ se však nejedná za situace převodu spoluvlastnického podílu na nemovité věci mezi fyzickou osobou a právnickou osobou, jejímž je fyzická osoba členem statutárního orgánu a jediným společníkem. Pokud by za této situace bylo vyloučeno uplatnění předkupního práva k nemovité věci ze strany ostatních spoluvlastníků (tedy třetích osob), nejednalo by se o ochranu práv těchto třetích osob, ba právě naopak. Vyloučením předkupního práva by totiž bylo oslabeno právo ostatních spoluvlastníků na stabilitě spoluvlastnických vztahů, přičemž prostředkem k dosažení této stability bylo právě i předkupní právo spoluvlastníků ke spoluvlastnickému podílu na nemovité věci zakotvené v § 1124 odst. 1 o. z. ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 [„Převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.“ / od 01.07. 2020 – „Bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé. Neujednají-li si spoluvlastníci, jak předkupní právo vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.“]. Pokud by totiž za těchto situací nebylo předkupní právo dáno, nelze vyloučit ani následný převod podílu obchodní společnosti na jinou osobu či změnu v osobě statutárního orgánu této společnosti (tedy změnu „kontroly“ nad touto společností a zprostředkovaně i „vlastnictví“ spoluvlastnického podílu), aniž by tuto skutečnost mohli zbývající spoluvlastníci jakkoliv ovlivnit.

 

Z uvedeného se podává, že došlo-li v posuzované věci k převodu spoluvlastnického podílu na nemovité věci mezi fyzickou osobou a právnickou osobou, jejíž byla tato fyzická osoba v době převodu spoluvlastnického podílu jediným společníkem a členem statutárního orgánu, na základě kupní smlouvy ze dne 24. 7. 2018, svědčilo ostatním spoluvlastníkům předkupní právo k převáděnému spoluvlastnickému podílu na nemovité věci ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020.

K tomu dovolací soud poznamenává, že pro výklad ustanovení § 1124 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 2 o. z ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 není použitelná ustálená rozhodovací praxe vztahující se k úpravě postavení osoby blízké v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Při výkladu § 1124 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 2 o. z. ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 nelze rovněž přihlédnout ani k novele zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, provedené zákonem č. 163/2020 Sb. I když tedy byla změněna právní úprava institutu předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovité věci, práva nabytá před účinností této nové právní úpravy zůstala zachována a nelze je výkladem soudu modifikovat s ohledem na pozdější změnu zákona.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 3547/2020, ze dne 9. 3. 2022)