Výpověď nájmu z důvodu nepoužitelnosti věci ke sjednanému účelu

 

I. Kdy se věc stane ve smyslu § 2227 o. z. nepoužitelnou k ujednanému, resp. obvyklému účelu, zákon neurčuje; může se tak stát v důsledku ztráty jak fyzických, tak právních vlastností předmětu nájmu. Jelikož intenzitu, s jakou je předmět nájmu nepoužitelný ke sjednanému (obvyklému) účelu, nelze jednoznačně určit obecně pro všechny případy, je na individuálním posouzení soudu, zda intenzita byla překročena dostatečně k tomu, aby nájemci vzniklo právo na jednostranné ukončení nájmu okamžitou výpovědí.

V projednávané věci dovolací soud neshledává závěr odvolacího soudu zjevně nepřiměřeným, když adekvátně posoudil všechny rozhodné skutečnosti a přihlédl zejména k tomu, že dům (i jeho vlastník) byl předmětem mediální kritiky pro zcela nevhodné podmínky v pronajatých bytech, že kritika se přenášela i na nájemkyni, která na štítových zdech domu inzerovala své výrobky (vybavení bytů novými dveřmi), a že došlo (byť krátkodobě) i k poškození její reklamy. Za této situace je adekvátní jeho závěr, že se dům stal nepoužitelným k reklamě služeb nájemkyně a že výpověď nájmu plochy na zdi domu za účelem reklamy dle § 2227 o. z. je oprávněná.

II. V případě nájmu plochy na zdi domu za účelem reklamy není účelem nájmu přímé provozování podnikatelské činnosti, ale jen její propagace, proto nejde o nájem prostoru sloužícího k podnikání dle § 2302 a násl. o. z., ale o obecný nájem ve smyslu § 2201 a násl. o. z. Nelze však vyloučit, že si účastníci nájemní smlouvy i pro nájem, jehož účelem je reklama, režim nájmu prostoru sloužícího k podnikání ve smyslu § 2302 a násl. o. z. sjednají.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové znaky 26 Cdo 2192/2020, ze dne 6. 5. 2021)

 

 

Zásah do soukromí výkonných a dalších umělců

 

I. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu.

Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy, umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností.

II. Jen z toho, že se výkonný umělec zúčastnil veřejné akce, kde mohl být fotografován, nevyplývá jeho souhlas s fotografováním v soukromí. Již samotný způsob, jakým zde byly pořízeny předmětné fotografie, byl spojen se zásahem do soukromí, neboť snímky byly pořizovány tajně při cíleném sledování. 

III. I v případě umělců platí, že hlavní funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

IV. V situaci, kdy část informací o vztahu žalobců byla pravdivá a zčásti mohla být pokryta zpravodajskou licencí, zatímco nepravdivé nařčení z nemanželských mileneckých vztahů bylo zásahem do osobnostních práv, není možno vyhovět žalobě, která koncipuje omluvu jednotně a bez tohoto rozlišení ve vztahu k článku jako celku. Nejde přitom o formulační nedostatek žalobního petitu, který je soud oprávněn odstranit, pokud nezmění jeho význam, nýbrž o nedostatek tzv. satisfakční způsobilosti požadované omluvy, který již soud nemá možnost odstraňovat zmíněným procesním postupem. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy, změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení, neboť vymezení, v čem žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, náleží jen jemu coby pánu sporu (dominus litis).

Okolnost, že zčásti není široce pojatá omluva bez rozlišení jednotlivých tvrzení věcně opodstatněná, tj. že žaloba v určitém rozsahu není důvodná, nemůže vést soud k postupu, který by znamenal nepřípustné poučení o hmotném právu a narušil by rovnost stran mezi účastníky.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 149/2020, ze dne 19. 4. 2021)