Běh promlčecí doby u pokuty podle § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů

I. I ve vztahu k pokutě dle § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. se prosadí právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Smluvní pokuta totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem. Zatímco v případě povinnosti dlužníka platit úroky z prodlení se splněním závazku, která nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení, a tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako „celek“, u práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí doba u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení.

II. Obecné pravidlo obsažené v přechodném ustanovení § 3036 o. z., podle něhož se lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona, posuzují až do svého zakončení podle dosavadních právních předpisů, sleduje zásadu, že zákony nepůsobí nazpět. Dosavadními právními předpisy ve smyslu § 3036 o. z. je třeba rozumět ty, které byly nahrazeny (zrušeny) zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 72/1994 Sb.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 2472/2021, ze dne 20. 6. 2022)

Odstoupení od smlouvy, která zanikla uplynutím doby

Uplynutím doby smluvní závazek (práva a povinnosti) podle § 603 o. z. zaniká. Je-li předmětem právního vztahu opakující se činnost – například povinnost platit periodicky nájemné či důchod, povinnost provádět pravidelně údržbu věci atd. -, nemá zánik práva vliv na jednotlivá plnění, na která za dobu trvání právního vztahu vzniklo věřiteli právo. Závazek zaniká uplynutím doby bez dalšího, a to i v případě, že na něj nebylo řádně plněno, jelikož zánik závazku uplynutím doby nemá vliv na právo věřitele domáhat se plnění, na nějž mu vznikl nárok za dobu trvání závazku.

V důsledku zániku jednotlivého závazku nedochází nutně k zániku celého závazkového vztahu, tj. všech práv a povinností, které tvoří jeho obsah. Závazek, jenž zanikl, může být v rámci celého právního vztahu mezi stranami pouze jedním z řady. Smlouva jakožto právní důvod (titul) vzniku závazku zaniká pouze za předpokladu splnění či jiného zániku všech dílčích závazků, které jsou obsahem smlouvy, resp. splněním či zánikem posledního z nich. Jestliže však závazek, k němuž se právo na odstoupení jakožto relativně samostatné majetkové právo váže, již zanikl z jiného právního důvodu (např. uplynutím doby), nemůže odstoupení od smlouvy vyvolat zamýšlený právní následek (zánik závazku); zjednodušeně řečeno, odstoupením nezaniká závazek, který již jednou zanikl.

V projednávané věci strany ve smlouvě ujednaly závazek žalovaného vyplácet příjemkyni důchod v pravidelných měsíčních částkách po dobu trvání oddlužení a s ním spojené relativně samostatné majetkové právo obou smluvních stran při jakékoli změně okolností oproti těm, které panovaly při uzavření smlouvy, od smlouvy odstoupit; žádné další práva a povinnosti obsahem závazkového právního vztahu nebyly. Zanikla-li povinnost žalovaného platit důchod zrušením oddlužení příjemkyně a prohlášením konkursu na její majetek, zanikl celý komplex závazkového vztahu, tedy i právo na odstoupení od smlouvy (§ 603 o. z.). Odstoupil-li žalovaný od smlouvy po zrušení všech práv a povinností, které byly stranami sjednány, nemá – ať ex tunc nebo ex nunc – takové právní jednání žádné účinky.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 3563/2021, ze dne 21. 6. 2022)