Výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2309 písm. a) o..z.

Předpokladem výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2309 písm. a) o. z. [„Jedná-li se o nájem na dobu určitou, má pronajímatel právo nájem vypovědět i před uplynutím ujednané doby, …a) má-li být nemovitá věc, v níž se prostor sloužící podnikání nachází, odstraněna, anebo přestavována tak, že to brání dalšímu užívání prostoru, a pronajímatel to při uzavření smlouvy nemusel ani nemohl předvídat, nebo … b) porušuje-li nájemce hrubě své povinnosti vůči pronajímateli, zejména tím, že přestože jej pronajímatel vyzval k nápravě, chová se nájemce v rozporu s ustanovením § 2305, nebo je po dobu delší než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného nebo služeb spojených s užíváním prostoru sloužícího podnikání.“] je skutečnost, že nemovitá věc, v níž se prostor sloužící podnikání nachází, má být buď odstraněna, nebo přestavěna tak, že přestavba brání dalšímu užívání prostoru v situaci, jde-li o změnu poměrů nastalých po uzavření smlouvy. Na rozdíl do úpravy obdobného výpovědního důvodu dříve zakotveného v § 9 odst. 2 písm. h) zákona č. 116/1991 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se existence rozhodnutí správního orgánu, jímž je tato povinnost uložena, nevyžaduje.

Citované ustanovení konstruuje dva důvody, pro které může pronajímatel nájem prostoru sloužícího podnikání, jež byl sjednán na dobu určitou, vypovědět. V poměrech projednávané věci byl pronajímatelem uplatněn druhý z uvedených důvodů (přestavba bránící užívání).

Ustanovení § 2309 písm. a) o. z. v části týkají se zákonodárcem užitého pojmu „přestavována“ je na místě vykládat s přihlédnutím k § 2209 o. z. (dle nějž pronajímatel nemá během nájmu právo o své vůli pronajatou věc měnit) tak, že musí jít o přestavbu trvale bránící dalšímu užívání prostor k sjednanému (určenému) účelu, a to v situaci, nemohl-li (nemusel-li) pronajímatel provedení takové přestavby při uzavírání nájemní smlouvy předvídat. Jinak řečeno, k tomu, aby byl výpovědní důvod dle § 2309 písm. a) o. z. naplněn, je nezbytné, aby přestavba bránila dalšímu (smluvenému či obvyklému) užívání předmětu nájmu; nemožnost užívání musí být trvalého charakteru.

Namítá-li tedy dovolatel, že za přestavbu nemovitosti je možno považovat i její opravu, nemůže jeho námitka již jen z výše uvedených důvodů obstát.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 3115/2021, ze dne 17. 5. 2022)

Tzv. teorie ztráty šance podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014

Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Závěry rozhodnutí a v něm použitou argumentaci, i když vychází z právní úpravy účinné do 31. 3. 2013, lze přiměřeně vztáhnout i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, jež nedává důvod k odlišnému pohledu na otázku kauzality, ani potřebný hmotněprávní podklad pro dovození specifického pojetí samostatného, zákonem chráněného statku ve formě ztráty šance a její ztotožnění s újmou na životě.

V obecné rovině nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést (bez ohledu na to, zda ve výsledku dojde k újmě na zdraví) k nejistotě, útrapám, psychickému strádaní v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, což by (podobně jako například nedostatečné poskytnutí informací poskytovatelem zdravotní péče) případně mohlo vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby. Tento závěr podporuje vývoj právní úpravy prohlubující autonomii pacienta a jeho specifická práva, podstatně rozšířená zejména zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, účinným od 1. 4. 2012. Právě z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné. I když nelze spolehlivě doložit vztah příčinné souvislosti k jednotlivým dílčím nárokům odvozeným od poškození zdraví (§ 2958, § 2960 a § 2962 až § 2964 o. z.), není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta tím, že mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. Jde o ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy, odlišný od uvedených dílčích nároků, odčinitelný přiměřeným zadostiučiněním podle § 2951 odst. 2 o. z.; tento nárok však nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3332/2020, ze dne 30. 3. 2022)